Královna literátka

Ruku na srdce, co my tady víme o historii Rumunska? Mozkem nám možná kdysi proběhli Dákové, hrabě Drákula a diktátor Ceausescu.

Rumunsko, to je taková malá historie Evropy. Dáky už mírně válcovali Řekové, pak je dorazili Římané.  Přes překrásné území se hnali Gótové, Hunové, Avaři, Maďaři, Slované a Mongolové. Středověk byl v Rumunsku ve znamení různých knížectví, z nichž nejvýznamnější byla tři - Sedmihradské, Moldavské a Valašské. Když dorazili osmanští Turci, začala mela. Knížata a bojaři bránili svou zemi se zbraní v ruce. Však už jsem zmínila Vlada Tepese, známého jako Nabodávač. Ono nabodávání se týkalo právě Turků. Valašský kníže je totiž s oblibou nechával narážet na kůl. K dalšímu - slavnějšímu - označení Drákula (z Draculea - Dráček) přišel Vlad zase díky svému otci, kterému se říkalo Dracul (Drak), neboť byl členem Dračího řádu nám velmi známého císaře Zikmunda. To je jen tak na okraj…

Teď zbývá dotáhnout částečné dějiny Rumunska v kostce, abych se konečně dostala k dnešní protagonistce.

Takže, Valašsko a Moldávie byly od sedmnáctého století závislé na Osmanské říši. Sedmihradsko patřilo nějakou dobou Uhrám, pak Turkům a zase Uhrám. Když konečně získalo Valašsko a Moldávie roku 1829 autonomii, začala obě knížectví spolupracovat a hlavně vytvářet podmínky pro sjednocení, což se povedlo v roce 1859. Vzniklo Rumunsko. Po rusko-turecké válce vyhlásilo Rumunsko plnou nezávislost na Turecku. Jako kníže tehdy vládl jistý Carol, což byl Němec jako poleno. Hohenzollern. Zvolili ho v roce 1866. A tady konečně udělám historickou stopku, jelikož jsme na počátku dnešního příběhu.

Dne 29. prosince roku 1843 se na druhé straně Evropy, na zámku Monrepos u Neuwiedu nad  Rýnem, narodila knížeti zu Wied a jeho manželce princezně von Nassau-Weilburg,  dcera Alžběta. Odmalička se projevovala jako velice chytré dítě. Jakmile se naučila psát, hned sepisovala básně a krátké povídky. V patnácti letech si vymyslela pseudonym, pod kterým se později proslavila - Carmen Sylva. V překladu Píseň lesa. 

Alžběta toužila po učitelském povolání a nějakou dobu věřila, že se jí to povede.Jenže byla hlavně princeznou a rodiče jí brzy jasně vyložili, že takhle tedy ne. A aby odvedli její pozornost, snažili se podporovat její další velkou zálibu - hudbu. Učitelku měla Alžběta jednu z nejlepších - Kláru Schumannovou. 

Mezitím se samozřejmě už dlouho hledal ženich na patřičné úrovni. Našel se jeden velmi urozený - Albert Edward, princ waleský, budoucí král Británie. Královně Viktorii se šestnáctiletá Alžběta líbila moc. Bertiemu už méně.  Navíc byla trochu na překážku jistá Alžbětina divokost a samostatnost. A tak dal nakonec britský dvůr přednost jiné princezně - Alexandře Dánské.

Pak roku 1869 přijel do Německa rumunský kníže Carol/Karel Hohenzollern, aby si našel nevěstu. A rozpomněl se, jak se před osmi lety setkal v Berlíně s docela zajímavou dívkou. Alžbětě už bylo pětadvacet a vdaná zatím nebyla. A tak se hned více poznali na královském plese - zase v Berlíně. A ještě téhož roku, tedy 15. listopadu 1869, se už slavila slavná svatba. Z Alžběty se stala rumunská kněžna Elisaveta.

V soukromém životě Alžběty se dělo hodně převratných věcí, ale ona nikdy nepřestala psát. Zatím tak nějak do vznešeného šuplíku. Roku 1870 se knížecímu páru narodilo jejich jediné dítě, dcera Marie. Malá princezna ale v necelých čtyřech letech onemocněla spálou a zemřela. Elisavetu poznamenala smrt dcerky na celý život. Smutná událost se samozřejmě odrazila v její literární tvorbě. A zasáhla také soukromého života. Manželé se hodně odcizili. Alžběta nemohla svému muži odpustit, že i v takové situaci jsou pro něj státnické povinnosti na prvním místě. Později o něm řekla, že „… nosí korunu, i když spí“.

Přesto se za ním v roce 1876 vrátila do Rumunska. Když vypukla rusko-turecká válka, všemi silami se snažila být nápomocna. Pečovala o raněné a invalidy a založila Elisavetin řád, který se uděloval právě za zásluhy při pomoci raněným.

V roce 1881 se z knížete Carola/Karla stal král Carol I. Rumunský. Od té chvíle se nová královna Elisaveta snažila přiblížit svému lidu a stát se opravdovou Rumunkou. Alespoň duší a srdcem, když už to rodem nešlo. Pokračovala ve své sociální práci - zakládala především školy a nemocnice. Velice podporovala národní kulturu. Z jejího popudu vznikla škola národních řemesel a ručních prací. Ona sama se naučila vyšívat překrásné, ale složité rumunské vzory. Na veškeré cesty do světa vozila rumunský kroj, ve kterém se ráda ukazovala na oficiálních akcích.

Alžbětino literární dílo začalo vycházet v roce 1880. Samozřejmě podepsané Carmen Sylva. Byly to prosté verše (Sapphó), básnické eposy (Bouře), povídky (Můj Rýn), romány (Deficit), dramata (Ženská odvaha, Anna Boleynová), povídky pro děti a pohádky (Monsieur Hampelmann, Pelešské pohádky, Rumunské pověsti). Navíc Alžběta i hodně překládala.  

Obzvlášť zajímavé a vlastně paradoxní je, že co se politiky týče, myslelo to královně Elisavetě spíš jako republikánce. Své názory samozřejmě moc neventilovala. Do svého deníku si zapsala: Nemohu pochopit hloupost lidí, kteří nás (=aristokraty, monarchy) tolerují.

Královna byla prostě volnomyšlenkářka. Svědčí o tom i slavná aféra, která dostala jméno Vacarescu. Došlo k ní následovně: jelikož neměl dědice a následníka, adoptoval král Carol I. svého synovce Ferdinanda. Mladík tedy odešel z Německa do Rumunska, aby se připravil na svou budoucí roli. V rámci výuky se ale hluboce se zamiloval do královniny přítelkyně a dvorní dámy, spisovatelky Eleny Vacarescu. Alžběta si byla s Elenou velice blízká, pročež milenecký vztah podporovala. Jenže podle ústavy (to jsou paradoxy!) se nesměl rumunský panovník oženit s Rumunkou. Nakonec z toho byl příšerný skandál a král všechny jeho účastníky srovnal jak vítr pastoušku - Alžběta s Elenou byly odeslány do exilu (královna jen na nějaký čas) a Ferdinand si musel okamžitě hledat nevěstu jinde. Samozřejmě na patřičné úrovni. Na povinné cestě po evropských dvorech to nakonec klaplo v Anglii. Ferdinand se oženil s Mary, princeznou z Edinburgu, která byla vnučkou královny Viktorie.

Když se Alžběta vrátila z exilu zpět do Rumunska, psala dál a hlavně neustále podporovala a rozvíjela místní kulturu. Často ji navštěvovali rúzní evropští umělci, kteří pak v Rumunsku tvořili a také učili. Její blízkou přítelkyní byla malířka Dora Hitz, ze které Alžběta udělala nejen ilustrátorku svých knih, ale také dvorní malířku. Královna nezapomněla ani na svou milovanou hudbu. Podporovala hlavně mladé rumunské umělce - například Georgea Enescua, budoucího učitele slavného houslisty Yehudiho Menuhina. Osobně koncertovala nejen se slavnymi virtuózy, ale hlavně s mladými místními hudebníky. Například i s Grigorasem Dinicu, který později složil slavný a oblíbený hudební přídavek Hora Staccato. Zde jen podotýkám, že ona „Hora“ není hora jako třeba naše Sněžka, ale název tradičního rumunského kolového tance.

Po zmíněné aféře Vacarescu dostala královna nálepku blouznivé romantické excentričky. Navždy.  A to nebylo v rámci korunovaných hlav vůbec jednoduché. Její nevlastní snacha Mary ji neměla moc ráda a často to dávala najevo.  Nikdy královně neodpustila roli amórka v předmanželském vztahu svého muže. Snad i proto Alžběta pořád někam „utíkala“. Hodně cestovala po světě a jezdila do Německa na dlouhé lázeňské pobyty. 

Svého královského manžela, který zemřel v říjnu roku 1914, přežila Elisaveta jen o rok a půl. Ze světa královského, uměleckého i literárního odešla 2. března roku 1916. Právě před sto lety…