Přesto ale byla z lože vznešeného. A podle toho se s ní celý život zacházelo. Provdali ji ve třinácti letech.
Jméno dostala po pratetě Markétě Habsburské. Její otec se jmenoval Karel a od šestnácti let kraloval ve Španělsku. Ve dvaceti to dotáhl až na císaře a byl toho jména pátý. Protože čtvrtým Karlem byl náš Otec vlasti.
Když se Karel V. stal císařem, nebyl ještě ženatý. Otcem ale už byl. V roce 1518 se totiž postelově zapletl se svou nevlastní babičkou Germaine de Foix, vdovou po Ferdinandovi II. Aragonském. Z jejich úletu se narodila dcera Isabel, kterou ale Karel nikdy neuznal.
V případě druhé dcery Markéty to bylo úplně jinak. Všechno se seběhlo v Nizozemí roku 1521. V domácností guvernéra města Oudenaarde poznal Karel jednoho dne mladou a půvabnou dívku Johannu Marii Van der Gheynst. Zakoukali se do sebe a na třídní rozdíly nehleděli. Johanna byla sirotek - jeji rodiče gobelínáři zemřeli při morové epidemii, když byla ještě dítě. A tak vyrůstala a pracovala v domě oudenaardského guvernéra, kde se s Karlem setkala. Španělské prameny uvádějí, že právě tehdy se Karel poprvé vážně zamiloval. Proto se v prosinci roku 1522 narodila Markéta.
Milenecký vztah s Johannou Van der Gheyst trval sice pouhý rok, císař jej ale nikdy neskrýval. Johanna od něj dostávala pravidelnou rentu až do své smrti. I když se později provdala a založila si rodinu s dalšími dětmi. A právě v oné době byla tříletá Margarita předána do péče své pratety Markéty Habsburské, místodržící Flander. Osvědčené chůvy s modrou krví, která vychovala už jejího otce.
Velký zlom v Markétině dětském životě přišel v roce 1529, kdy ji císař oficiálně uznal svou dcerou. Stala se Margaritou de Austria. A mimochodem - v té době už byl Karel V. ženatý s Isabelou Portugalskou, která mu porodila první tři děti z lože manželského - následníka Filipa, dceru Marii (budoucí matku Rudolfa II.) a Ferdinanda, který zemřel jako miminko.
Markéta byla u své pratety jen krátce - rok. Po její smrti ale hned našla další příbuzenskou náruč. Tetu Marii, vdovu po Ludvíkovi Jagellonském. Bývalá uherská a česká královna se stala i novou místodržitelkou Flander. Karel V. měl ve svou sestru velkou důvěru a věděl, že Marie zajistí i řádnou výchovu. S dcerou už totiž měl své plány. Svatební, samozřejmě.
Ženicha našel Markétě až v Itálii. Také levobočka, ale ne jen tak ledajakého. Byl jím florentský vévoda Alessandro Medici, nemanželský syn papeže (!) Klimenta VII. Měl to Karel V. pěkně obšlápnuté už od prvních let svého panování. A tak se Markétina výchova přesunula do Neapole, kde se dětská nevěsta naučila italsky a hlavně se tři roky seznamovala se zvyky své nové vlasti. Na veškeré vzdělávání své dcery císař osobně dohlížel. Korespondenční formou.
Svatba se konala 28. února roku 1536 (ejhle - zrovna nám letos vychází malé výročí). Margaritě bylo pouhých třináct let, ženichovi Alessandrovi dvacet pět. Na milostném poli byl už velice zkušený, měl stálou milenku a dvě nemanželské děti. Vykalkulované manželství ale moc dlouho netrvalo. V roce 1537 nechal Alessandra zavraždit jeho vzdálený bratranec Lorenzino Medici. Důvod? Staré rodinné spory a ještě něco osobního navrch. Od té doby se o vrahovi mluvilo jako o Lorenzacciovi. Tedy o zlém Lorenzovi. Pokud vám onen Lorenzaccio něco připomíná, tak určitě slavné stejnojmenné drama Alfreda de Musseta. A taky asi ještě slavnější Muchův divadelní plakát.
A patnáctiletá vdova Markéta? Vrátila se do Nizozemí ke své tetě Marii Habsburské. Císařský otec na ni ale nezapomněl. Už v roce 1538 ji v Sixtinské kapli provdal za třináctiletého vévodu parmského Ottavia Farnese. Markétě bylo šestnáct a z klukovského manžela nadšená vůbec nebyla. A dávala to často najevo. Karel V. jí proto opakovaně domlouval. Opět korespondenčně, samozřejmě. Proč mu vlastně na tomhle manželství tolik záleželo? Ottavio byl vnuk nového papeže Pavla III. (už sem ani nedávám vykřičníky - nějak jsem si zvykla). A ještě ke všemu měl novomanžel dva strýce kardinály. Rodina Farnese tehdy v církvi frčela. A Karel V. zase uměl nenápadně monitorovat Vatikán…
Manželství bylo jak na houpačce. Z Markétiny strany převažovala nespokojenost. Přesto se roku 1545 narodila dvojčata - Carlos a Alessandro. Dětství přežil jen Alessandro. A bylo nelehké, protože ho v jedenácti letech vzali od matky a odvezli do Španělska. Dostalo se mu sice plnohodnotné výchovy na královském dvoře, ale v podstatě byl rukojmím. Filip II. si tak pojistil svého vzpurného švagra, který se v Itálii pokusil rozpínat v državách svého císařského tchána. Markéta protestovala, ale nezmohla nic. Manžela měla plné zuby už dávno a že ji připravil o syna byla poslední kapka. Opustila ho a odstěhovala do Piacenzy, kde byla vévodkyní také. Čas trávila budováním paláce Farnese a čilou korespondencí se svým synem Alessandrem, španělským královským bratrem Filipem II. a samozřejmě císařským otcem, který mezitím abdikoval.
Když roku 1559 Karel V. zemřel, hodně to Markétu Parmskou zasáhlo. A jak bylo u Habsburků zvykem, nervově se zhroutila. A když ještě téhož roku zemřela i její depresivní teta Marie, měla Markéta dost. Za pár měsíců se ale dala natolik dohromady, že přijala nabídku svého polorodého bratra Filipa II., a stala se novou místodržící Flander. Habsburské ženy měly tenhle flek snad propachtovaný. Tehdy ale Markétu ani nenapadlo, že z ní Filip hodlá udělat svou loutku. A on zase netušil, že svou sestru špatně odhadl.
Když se v roce 1564 vyhrotila politická situace podpořila Markéta letité požadavky nizozemské šlechty. Rázem byl oheň na španělské střeše. Filip II. nehodlal ustoupit a Markéta tak stála proti němu. V důsledku celkové nespokojenosti a nestability vypukla tzv. Nizozemská revoluce. Následovaly kruté měsíce bojů, zabíjení a všeobecného násilí na obou stranách. Když se situace trochu uklidnila, snažila se Markéta s královským bratrem vyjednávat. Nechtěla, aby se konflikt znovu vyhrotil. Filip ale poslal do Nizozemí španělské vojsko, kterému velel drsný vévoda z Alby. Začalo masivní zatýkání a popravy. A tak Markéta složila funkci a vrátila se do Parmy. Po letech se setkala se svým synem Alessandrem, který se mezitím přiženil do rodiny portugalského krále. Markéta Parmská také konečně poznala i svou malou vnučku - jmenovkyni Margaritu.
V Nizozemí se mezitím pořád bojovalo. Místodržícím byl Juan de Austria, další Markétin levobočný bratr. A když pak Juan v roce 1578 nečekaně zemřel na tyfus, padla Filipova královská volba na Alessandra Farnese. Konec konců si ho náležitě vychoval. Krátce poté, co Alessandro převzal nizozemské otěže, usoudila Markéta, že synek vládne moc pádnou rukou. A jela mu hned do Flander poradit. Samozřejmě se těžce pohádali. Alessandro odporoval nejen své matce, ale poději dokonce i svému vrchnímu veliteli a strýci. Přesto ho Filip II. neodvolal. Asi dobře udělal, jelikož Alessandro dobyl zpět veškerá ztracená území a podařilo se mu Nizozemí udržet ve španělské koruně.
Markéta se nakonec se synem smířila a vrátila se do Itálie. Kolem roku 1583 pobývala nějakou dobu v Parmě a naposled se setkala manželem. Poté odjela na své majetky do kraje Arbuzzo ve střední Itálii. Během posledních let svého života usilovně zvelebovala město Ortona a věnovala se dobročinnosti. Zemřela 18. ledna roku 1587.
Prapůvodně levobočný rod vznešeně pokračoval v Margaretiných potomcích, kteří často dosáhli hodně vysoko. Poženili se a povdávaly do nejvýznamnějších italských rodů. Markétin vnuk Ranuccio Farnese se skoro stal portugalským králem, ale nevyšlo to pro jeho blízké příbuzenství se španělským Filipem II. Portugalci a Španělé byli vždycky na kordy... Korunu dostala na hlavu až jeho pravnučka Marie Beatrice d` Este. Jako manželka Jakuba II. Stuarta se stala královnou anglickou, skotskou a irskou...
