Hlavní linií pocházela z rodu Gonzaga, ale její vznešená krev byla koktejlem genů těch nejvýznamnějších panovnických dynastií. Přes Jagellonce a Lucemburky by se našlo i pár kapek přemyslovských…
Jmenovala se Eleonora a byla vnučkou nešťastné dcery Anny Jagellonské - Johanny Habsburské. Po matce. Ubohou Johannu, kterou provdali k Medicejským, zabil její manžel se svou milenkou. Potřebovali se jí zbavit, tak ji prý strčili se schodů, když byla ve vysokém stupni těhotenství. Johanna předčasně porodila a zemřela druhý den. Praskla jí děloha. Zůstalo po ní několik dětí. Nejstarší dceru Eleonoru otec později provdal do rodu Gonzaga. A představte si, že ženich Vincenzo byl také vnuk Anny Jagellonské. Jeho maminkou byla shodou okolností další Eleonora, starší Johannina sestra. Takže se zase brali bratranec a sestřenice. Prostě klasické habsburské móresy se provozovaly i v Itálii.
A z tohoto příbuzenského spojení se společnou babičkou (a také dědečkem, samozřejmě) se 23. září roku 1598 v Mantově narodila naše dnešní hrdinka - zase a opět Eleonora. Rodiče děvčátko brzy předali na vychování do kláštera. Tam z něj udělali nejen vysoce zbožnou katoličku, ale také vzdělanou ženu. A když bylo Eleonoře čtyřiadvacet let, tak ji otec provdal za o dvacet let staršího císaře (a také českého a uherského krále) Ferdinanda II. Habsburského. A to nebyl nikdo jiný, než její prastrýc, jelikož i on byl potomek Anny Jagellonské. Konkrétně vnuk.
Svatba se konala v únoru roku 1622 v Innsbrucku. Eleonora si brala vdovce se čtyřmi dětmi. A slyšte jakého - říká se, od smrti své první ženy Marie Anny Bavorské v roce 1616, řešil tento bigotní katolík své sexuální těla volání svérázným způsobem. A to usilovným nošením žíněné košile a pravidelným sebemrskačstvím až do krve. Ferdinanda II. totiž vychovali jezuité. Nu, pěkně se na něm podepsali...
No a v době, kdy se ženil s Eleonorou, už měl Ferdinand za sebou naši českou neslavnou minulost. Bílou Horu. Věděl, že ho tu v Čechách nechceme, a tak nám dal tvrdě pocítit svou absolutistickou ruku. A jelikož nenáviděl protestanty, tak se rekatolizovalo, až se české hory hrůzou zelenaly. Neměli jsme ho tu rádi (byl nám vnucen násilím po potlačení stavovského povstání) a on neměl rád nás. Však nám také v podstatě vyhnal Jana Amose ….
Ferdinandovi II. dala historie i přízvisko „Krvavý“, protože nařídil hrůznou popravu českých pánů. Ovšem po důkladné poradě se svými jezuitskými zpovědníky. Historik Josef Pekař o něm napsal:
„Císař Ferdinand II., jenž zvítěziv potrestal tak hrozně odboj stavovský v Čechách, byl osobně panovník malého významu a nadání. Ale jeho pevná víra naplňovala jej důvěrou v budoucnost i v situacích nebezpečných. Nestaral se mnoho o státní záležitosti, jež ovládli cele jeho důvěrníci političtí i duchovní, z těchto zejména zpovědníci jezuité. Nejraději hověl lovu a jiným zábavám, vydávaje peníze nešetrně a neznaje míry v rozdílení statků a vyznamenání těm, jimž důvěřoval.“
Zdá se, že jeho manželka Eleonora byla hodnější. Starala se o děti, které vyvdala, a prý jim byla opravdovou matkou. Vlastní děti žádné neměla. A muselo se jí libit v Praze, protože sem ráda a často jezdila. V tom byla hodně výjimečná. Habsburské manželky totiž raději seděly ve Vídni. Možná tu lásku k Praze nastartovala Eleonořina korunovace českou královnou ve svatovítské katedrále. Svatováclavskou korunou v roce 1627.
Nutno ale poznamenat, že Eleonoru k Habsburkům neprovdali jen tak. Mantovskému dvoru šlo hlavně o moc v severní Itálii. I když královna a císařovna Eleonora za svůj rod lobbovala opravdu vehementně, stejně Gonzagové válku o mantovské dědictví projeli…
Eleonoře se přisuzují velké kulturní zásluhy na císařském dvoře. Její italský původ se prostě nezapřel. Právě s ní přišlo do habsburské monarchie italské baroko. Jeho vliv byl a je dodnes patrný v architektuře, umění a také v hudbě.
I na církevním poli se Eleonora velmi snažila. Založila ve Vídni několik karmelitánských klášterů, a už v roce 1627 jednu velice významnou kapli. Jde o kapli Loretánskou, tedy kopii Svaté chýše (Santa Casa) z italského Loreta. Možná se Eleonora inspirovala u nás, protože Praha měla svou Loretu - díky Kateřině Benigně z Lobkovic - už rok.
Vídeňská kaple se stala místem mariánské úcty a soukromým poutním místem císařského domu. Císařovna Eleonora sama financovala výzdobu cennými religiozními předměty ze zlata, stříbra, perel a drahokamů. Vnuk Eleonořina manžela, císař Ferdinand IV., si přál, aby po smrti položili jeho srdce k nohám cedrové sochy Panny Marie v Loretánské kapli. Stalo se tak v roce 1654. Tehdy vznikla tradice pochovávat srdce příslušníků habsburské dynastie v kryptě za oltářem.
Císař Ferdinand II. zemřel v roce 1637. Eleonoře bylo pouhých třicet devět let. Jako vdova žila osmnáct let. Přežila ještě dva císaře - syna i vnuka svého manžela - Ferdinanda III. a IV.
Eleonora Gonzaga, dvojnásobná pravnučka Anny Jagellonské, zemřela 27. června roku 1655 ve Vídni. Pohřbili ji v karmelitánském klášteře, který sama založila. O sto let později byly její ostatky přeneseny do vévodské hrobky svatoštěpánského dómu.
