Jak se asi žije s věčným cejchem? Určitě to není jednoduché, když na vás ještě ke všemu dost často svádějí pohromy, za které vůbec nemůžete.
V různých zemích se Židům dařilo různě. Vždycky byli odlišní a někde jim ještě přidali, aby byli rozeznatelní na první pohled. Označení byla různá a měnila se v průběhu doby. A jsou natolik zajímavá, že stojí za to je probrat. A přidám také tradiční židovské oblečení a některé specifické zvyky. Pročež je už teď jasné, že se do jednoho blogu nevejdu. Spíš asi vytvořím něco jako minisérii. Jelikož, když já se rozpovídám, no, znáte to...
A začneme hodně daleko a možná i překvapivě - v Číně. Američtí Židé si s oblibou vyprávějí vtip, jak jednou jeden z nich potkal Číně Číňana, který ho trochu překvapil sdělením, že je taky Žid. A k tomu onen šikmook ještě dodal: - A stejně je to zvláštní, protože voni vůbec jako Žid nevypadaj!
Historky o čínských Židech prostě pobaví vždycky. Ale srandičky stranou - první Židé do Číny přišli už velmi dávno - na přelomu druhého a třetího století našeho letopočtu. Utíkali z Persie. Našly se dvě porcelánové hrobové sošky, které se vší pravděpodobností zobrazují židovské obchodníky. Postavy mají dlouhé špičaté čepice a kaftan přepásaný splétaným páskem. Přesně tak se ve zmíněné době oblékali Hebrejci v Persii.
Přes veškeré pronásledování se židovská komunita v Číně udržela. Také izolace vykonala své. Svědčí o tom zápisky z cest jednoho rabiho, který počátkem 19. století navštívil židovskou komunitu v indickém Kočinu. Tam mu vyprávěli, že jeden jejich příbuzný se v Číně se Židy setkal. Do svého uzavřeného města ho sice jako cizince nepustili, ale když zjistili, že je „jejich“, přinesli mu za bránu jídlo. Jenže šlo o maso vařené v mléce. Kočinský Žid ho samozřejmě odmítl a ptal se, jak je možné, že něco takového jedí, když to mají Židé zakázáno. Odpověděli mu, že Mojžíš zakázal vařit beránka v mléce jeho matky. A tohle maso že je ze zvířete, které určitě nepocházelo z matky, o jejíž mléko šlo. Obě zvířata důkladně prozkoumali, takže si tím jsou naprosto jisti. Žid z Kočinu ale trval na tom, že podle Talmudu to takhle nejde, že se přece nesmí jíst mléko s masem. Čínští Židé mu odpověděli otázkou: - Kdo je větší? Mojžíš, nebo talmudisté?
Potomci staré židovské komunity žijí dodnes ve městě Kaifeng v provincii Che-nan. I když vypadají jako Číňané, pořád se trochu odlišují. Dříve nosili modrou jarmulku, jedli nekvašený chléb, vyhýbali se vepřovému masu, podstupovali obřízku a dodržovali šabat. Po nástupu komunismu mnozí z nich přestali. Po staletí se živili jako obchodníci s hedvábím nebo bankéři. Od císaře z dynastie Song dostaly jejich rody sedm čínských jmen. Často ale docházelo ke smíšeným sňatkům s místními Chany, takže Židé brzy přijali i jejich jazyk a postupně přicházeli o své tradice. Říkalo se jim „muslimové s modrou čepicí“, protože nejedli vepřové a nosili ony modré jarmulky.
A teď už do zmíněného indického Kočinu. Tahle komunita je jednou ze tří tamních skupin. Indičtí Židé se totiž dělí na baghdádské, Bene Israel a kočinské. Největší skupina - Bene Israel - byla „objevena“ teprve před necelými třemi sty lety. Do té doby žila tato komunita v naprosté izolaci. Podle tradice Bene Israel patřili jejich předkové k deseti ztraceným kmenům izraelským. V dobách krále Šalamouna - v desátém století - prý ztroskotala jejich loď u indických břehů. Pak se po staletí živili jako zemědělci a lisovači sezamového, podzemnicového a kokosového oleje.
Kočinští Židé se dostali na Malabarské pobřeží jihozápadní Indie díky obchodu s kořením. Přicházeli už od desátého století z různých koutů světa. Z Jemenu, Španělska, Portugalska, Holandska a Blízkého východu. Zmiňuje je i Marco Polo. Kočinští se sami mezi sebou dělili na tři podskupiny - tzv. Bílé Židy, Černé Židy a Mešuarim - osvobozené otroky a jejich potomky. Černí Židé, kteří vždycky tvrdili, že byli v Indii dřív než Bílí, se zabývali řemesly a maloobchodem. Podle legendy sem přišli už za krále Šalamouna pro koření. Ať je to jak je to, faktem je, že je zmiňuje ve svých záznamech sefardský židovský cestovatel Benjamin z Tudely. Prý je viděl už v roce 1167. Všechny tři podskupiny se po staletí oblékaly jako Malabarci a mluvily místním jazykem. Když přišla britská nadvláda, Bílí Židé se „poangličtili“ a přijali západní způsob života.
Zbývají poslední indičtí Židé - baghdádští. Jsou nejmladší a nejvlivnější místní skupinou. První osadníci sem přišli na počátku devatenáctého století a usídlili se v Bombaji a v Kalkatě. Byli to hlavně kupci, kteří obchodovali mezi Basrou, Bagdádem, Perským zálivem a Zanzibarem. Zajížděli dokonce až k malajským a siamským břehům a prý i do Číny. Vozili benátské sklo, zrcadla, plátkové zlato, měď, ale i potraviny nebo indigo, santalové dřevo a slonovinu. Baghdádští nikdy nepřijali zvyky a indický způsob života. Drželi pospolu a nemísili se s dalšími komunitami. Mluvili arabsky a zachovávali si tradiční zvyky, se kterými do Indie přišli.
Jak se zdá v Indii se Židům docela dařilo. Stejně jako v některých v islámských zemích, o kterých bude řeč příště…
*******
Související článek: Nakoukání do židovské kuchyně (recept z kuchyně kočinských Židů)
Fakta: Claudia Rodenová, Kniha o židovské kuchyni
