Život v odlišení - 2. část (V islámském světě)

Diaspora. Zvukomalebné slovo, jehož význam už tak hezký není. Starořecky sice šlo o „setí semene“, ale odpradávna je zmíněný výraz jistým synonymem vyhnání.

Navazuje na: Život v odlišení - 1. část  (Čínští a indičtí Židé)

Diaspora je totiž označení pro etnické skupiny, které byly donuceny opustit domov, a proto se usadily v jiných zemích. Jako například a hlavně  - Židé.

Teď jen „letem světem“ sjedu jedno období jejich historie, které souvisí s dalším vyprávěním. Všechno začalo na Blízkém východě. Bible říká, že první Semité, kteří přijali židovskou víru, pocházeli z Abraháma. Ten se narodil v chaldejském městě Ur (dnes v Iráku) kolem roku 1800 př.n.l. Poté, co měl Abraham vidění jediného a pravého Boha, odešel s rodinou a svými stoupenci do země Kananejské. Tedy do dnešní oblasti Izraele a Libanonu. Zhruba. A vytvořil vlastní národ.

Běžely roky klidné a neklidné, až babylónský král Nabuchodonosor napadl Jeruzalém a zničil tamní Chrám. Většinu Židů zavlekl jako otroky do Babylonu. Když perský král Kýros po letech Babylon dobyl, mohli se Židé vrátit do své Svaté země a Chrám obnovit. Mnozí z nich ale zůstali. Ve třetím století našeho letopočtu se právě jejich diaspora stala vedoucí židovskou silou. Palestina totiž pod římskou nadvládou upadala. A Židé žijící na území dnešního Iráku a Íránu prosperovali. A stěhovali se dál a dál v hledání nových možností. Často za obchodem či studiem a výkonem povolání - jako třeba věhlasní židovští lékaři. A tak už dávno před nástupem islámu žili Hebrejci nejen v Palestině a Persii, ale za Římské říše také v severní Africe, pak v Byzanci, nebo třeba ve vizigótském království ve Španělsku. Jak šel čas, samozřejmě...

A pak přišla mohutná dobyvatelská arabská vlna. Vznikl obrovský islámský chalifát, který se táhl od hranic Indie a Číny přes Střední a Blízký východ až do Středomoří a na Pyrenejský poloostrov. Impérium se později rozdělilo na různé státy: abbásovský, andaluský, umajjovský a fátimovský. První centrum bylo v Damašku, pak v Bagdádu, nějaký čas v severní Africe a později i ve Španělsku. A v tomhle islámském světě byli Židé už od 7. století jen jednou z mnoha náboženských a etnických menšin. Ale stejně se dokázali prosadit a přežít. I když je občas hnali z místa na místo, ponižovali a potupně označovali…

Především se museli oblékat podle muslimských předpisů. Pokud ještě Židé někde nosili perskou čepici kalansuwu, museli si na ni našít žluté knoflíky. Povinný byl také žlutý perský plášť a splétaný opasek ze šňůr. Když už nebyla perská pokrývka hlavy moderní, začali si Židé kalansuwu omotávat žlutým šátkem do tvaru turbanu. Šly roky a další arabská dynastie vymyslela inovaci. Vyšlo nařízení, že Židé mohou chodit jen v černém a že musí mít na krku závěs s dřevěným teletem. Coby memento hříšného úletu s tím zlatým. Křesťané na tom byli o trochu líp - jako povinné označení měli „jen“ velký kříž…

Pak se ve 14. století pro Židy zase zavedla žlutá barva. Křesťanům tehdy přidělili modrou, Samaritánům bílou. Zelená byla vyhrazena jen pro muslimy. Co se žen týče, šli na ně Arabové ještě ke všemu přes boty. Židovkám určili jen dvě barevné kombinace: červenou s černou a černou s bílou. Tehdy totiž frčely hlavně zelené…

Pak uplynulo dalších sto let, a v Egyptě se náboženská příslušnost začala poznávat podle barvy turbanu. Muslimové se pyšnili bílým, křesťané nosili modrý a Židé - samozřejmě - žlutý. O dvě století později si ale museli na turban přišít modré pruhy a nosit jen fialové oblečení. Jejich ženy se od Arabek odlišovaly černými čepci, přes které měly bílý nebo hnědý šátek.

Jedním z nejslavnějších egyptských Židů je rodák z Córdoby Moše ben Majmon - Rambam, v Evropě známý jako Maimonides, který žil ve 12. století. Lékař, filosof a rabín. Jeho rodina žila prakticky stále na útěku před Maury, až se mladý muž dostal do Fezu, kde vystudoval medicínu. Už tehdy začal psát. Po ukončení studií se Maimonides vydal do Akkonu v Palestině, který zrovna okupovali křižáci (1165). Navštívil i Jeruzalém a Hebron. Poté se usadil ve Fustatu, prvním městě, které Arabové založili v Egyptě. Dnes je známe jako Káhiru. Maimonides tu rozjel velice úspěšnou lékařskou praxi. A psal a psal. Lékařské spisy, filosofická pojednání a listy nebo komentáře k babylonskému a jeruzalémskému Talmudu. A jelikož Maimonides soustavně studoval, stal se místním rabínem. Je tedy pochopitelné, že byl přirozenou vůdčí osobností místní diaspory. Vážili si ho dokonce i Arabové. Co se jeho původního poslání týče, Maimonides neuzdravoval jen Židy, ale také křesťany a muslimy. Říká se, že léčil i sultána Saladdina, protože byl nějakou dobu ve službách jeho syna.

Maimonidesovo dílo bylo tak významné a výjimečné, že se jeho náboženské a filosofické spisy studovaly i v Evropě. Především ale byly důležité pro Židy žijící v arabském světě - napřiklad jeho "Dopis o pronásledování", který napsal v Maroku a určil ho těm, kteří byli přinuceni přijmout islám.

A já tohoto významného filosofa a myslitele zmiňuji hlavně kvůli jeho listu Iggeret Teiman („Dopis do Jemenu“) , který adresoval těžce zkoušeným Židům v této zemi.  Ostře v něm vystoupil proti praktikám islámu, ale také křesťanství a s tím souvisejícím pronásledováním Židů. Proto je Maimonides Jemenity dodnes považován za hlavní náboženskou autoritu.

Ve zmíněné zemi totiž islámský svět Židům přichystal  příšerné podmínky a nesmírná ponížení. I když tu žili už od doby Prvního Chrámu a jejich komunita po staletí jen vzkvétala. Hlavně ekonomicky. Místní osadníci pracovali především jako zemědělci nebo řemeslníci. Byli například jedineční šperkaři, což jsou dodnes. Nejvíc ale bylo kupců, kteří obchodovali s kořením, kadidlem a myrhou. Jejich karavany křižovaly poušť a lodě zajížděly až do Indie a k Číně. Jenže pak nastoupil islám, který Jemenity dostal do snad nejpodřadnějšiho postavení, jakého se v té době Židům ve světě dostávalo. Po několik následujících staletí byli omezováni na právech a majetku. Například nesměli jezdit na velbloudech, ani na koních. Pokud jeli na povolené mule, tak jedině bez sedla. Nikdy se nesměli dotknout muslima. Ani nechtěně. Když se mijeli na ulici, Židé se museli sklonit, ustoupit a nechat Araby projít. Často se také stávalo, že se jim děti a výrostci vysmívali a házeli po nich kameny. V tomhle případě měli Židé zakázáno jakkoliv se bránit a museli spoléhat, že je nějaký soucitný kolemjdoucí "pravé víry" zachrání. Byl to strašný život, do něhož přišla mírná úleva až s nástupem Osmanské říše a turecké nadvlády.

O tom ale zase až příště....

***********

Bonus: Nejznámější Jemenitkou se ve světě asi stala předčasně zesnulá izraelská zpěvačka Ofra Haza.

Fakta: Claudia Rodenová, Kniha o židovské kuchyni