Despotická objevitelka

Odvážné daleké cesty měla určitě v genech. Jen se přesně neví po kom. Historie stále tápe, ve kterém manželském loži se narodila. Takže v  tomhle směru bohužel žádné pikantnosti....

Jmenovala se Isabel de Barreto a možná byla vnučkou portugalského námořníka Franciska de Barreto, který pomáhal dobývat východní africká pobřeží a později se stal osmnáctým guvernérem portugalské Indie. Jiní historikové ale tvrdí, že daleko pravděpodobnější je verze, že na svět přišla roku 1567 v rodině Nuňa Rodrígueze Barreta, jednoho z dobyvatelů Peru. 

Isabel se sice narodila v Galicii ve městě Pontevedra, ale brzy se celá její početná rodina přestěhovala do Peru, které už bylo místokrálovstvím. Poměrně nedávno dobyté bohaté území se rychle proměňovalo v nesmírně vznešenou zemi na vysoké úrovni. Isabelini rodiče patřili samozřejmě k vládnoucí vrstvě.

Není tedy divu, že se Isabel roku 1585 velice dobře provdala za adelantada (vysokého úředníka místokrálovství) a zkušeného mořeplavce Álvara de Mendaňa y Neira, který byl o dvacet šest let starší než ona. Však už měl také za sebou objevitelské plavby po Pacifiku směrem na východ. Shodou okolností přesně v roce narození své manželky, o které samozřejmě ještě nic nevěděl, vyrazil Álvaro na cestu za dalekými  ostrovy, o kterých domorodci v Peru často mluvili.  Že prý tam kdesi na východě jsou bohaté země plné zlata. Již usedlí dobyvatelé, kterým peruánské zlato a stříbro nestačilo a chtěli pořád víc, zpozorněli. Napadlo je, že možná tam by mohl být onen vytoužený a stále hledaný biblický přístav Ofir s doly krále Šalamouna, zlatem, drahými kameny a tunami slonoviny. Doposud se Ofir hledal jen v Africe, ale co když je úplně jinde?

A tak v listopadu roku 1567 vyrazila z limského přístavu Callao výprava složená ze 150 vojáků a námořníků, čtyř františkánských mnichů a dvaceti otroků. Za necelé dva měsíce dorazily obě lodě k ostrovu Nui, pak na Tuvalu a 7. února  poprvé vstoupila španělská noha na první z budoucích Šalamounových ostrovů, který dostal jméno Santa Isabel. Vysněné bohatství se sice nekonalo, ale objev byl na světě. Dobyvatelé v čele s Alvarem si na Santa Isabel vybudovali základnu a zanedlouho zmapovali (a zabrali pro španělskou korunu) přes dvacet okolních ostrovů. Pak se slavně vrátili do Peru jako objevitelé nových končin.

No a když se za nějaká ta léta Álvaro oženil s Isabel, tak začali plánovat, jak se na Šalamounovy ostrovy společně vrátit a konečně je kolonizovat se vším všudy. A byla to údajně Isabel, které se podařilo přemluvit - a hlavně umluvit - nového místokrále Garcíu Hurtada de Mendoza, markýze z Caňete. Místokrál dodal vojáky, Álvaro zajistil námořníky, obchodníky a kolonisty. Záměr expedice byl jediný - obsadit Šalamounovy ostrovy a dostat tak pod kontrolu oblast, kde řádili angličtí piráti. Ti totiž vytrvale a rádi drancovali Filipíny, tedy další španělskou državu.

Že se do neznáma vydá i Isabel, bylo jasné od samého počátku. A díky ní se zámořské cesty mohly zúčastnit také další ženy, což byla tehdy dost velká  rarita. A ještě k tomu všemu udělala Isabel z výpravy i tak trochu rodinný podnik - doprovázeli ji tři její bratři. Ve vysokých funkcích, jak jinak.

Výprava vyjela z peruánského přístavu Paita v červnu roku 1595. Na palubách čtyř lodí (San Geronimo, Santa Ysabel, San Felipe a Santa Catalina) cestovalo 378 osob, z nichž 280 bylo vojáků a námořníků. Mezi ostatní patřila Isabel a její ženský doprovod, manželky budoucích kolonistů, kněží, obchodníci a otroci. Kapitánem lodi San Gerónino byl jistý Pedro Fernández de Quirós, který byl také kronikářem výpravy. A právě on referoval o Isabelině údajné despotické povaze. Prý poroučela, kudy chodila. Ti dva spolu měli neustálé spory, které pak ovlivnily budoucnost obou. O tom ale až později.

Nový teritoriální objev totiž na sebe nenechal dlouho čekat - výprava dorazila k ostrovům, které doposud nikdo neznal. Na počest místokrále, markýze z Caňete (španělsky marqués) dostalo souostroví jméno Las Marquesas - Markézy. Když bylo území náležitě prozkoumáno a objeveny všechny ostrovy, hnula se výprava dál na východ. Objela Cookovy ostrovy a přiblížila se k Šalamounovým. Když ale lodě projížděly kolem ostrůvku Tinakula, zrovna na něm soptil místní vulkán. Došlo k neštěstí. Admirálská loď Santa Ysabel šla ke dnu.

Expedice pak přistála na jednom z Ostrovů Santa Cruz a založila tu kolonii. Jenže brzy začala řádit malárie. Těžce nemocný Álvaro už nebyl schopen velet a všechno se vymklo kontrole. Vojáci a námořníci pořádali nájezdy na domorodce, vraždili a znásilňovali. Šílené jednání vedlo k ozbrojenému povstání proti krutým dobyvatelům. A do toho Alvaro Mendaňa 18. října 1595 zemřel. Těsně před smrtí ale stihl jmenovat Isabel místodržitelkou Šalamounových ostrovů a velitelkou výpravy. Z jejího bratra Lorenza udělal admirála. Mezitím dál probíhaly boje (za Isabelina aktivní účasti) a Španělé při nich zabili místního náčelníka jménem Malope, což byl donedávna Álvarův přítel. V tu chvíli se situace stala neudržitelnou. A jelikož řadu členů výpravy domorodci pobili a další zemřeli na malárii, zbytek se raději rychle nalodil a jal se prchat směrem k Filipínám.

Cestou na následky zranění z boje zemřel Isabelin bratr Lorenzo. Velitelka výpravy se ihned po jeho smrti vyhlásila za admirálku a tak na sebe stáhla absolutní moc. A tehdy prý začaly pro námořníky a vojáky pravé galeje. Zdá se, že Isabelina krutovláda vyvolala několik menších vzpour, které velitelka ustála a okamžitě potrestala pověšením vzbouřenců na ráhně. Po strastiplné prosincové cestě, kdy Isabel přišla o další dvě lodě - San Felipe a Santa Catalina - konečně expedice dorazila přes Guam do Manily na Filipínách. Hlavně diky Pedrovi Quirosóvi, který svou kapitánskou loď udržel na hladině. Jako poslední ze všech čtyř. I když ho velitelka celou cestu buzerovala. Pročež není divu, že jí měl plné zuby. 

Ještě téhož roku se Isabel vdala podruhé. Za rytíře Řádu sv. Jakuba, generála Fernanda de Castro. A v roce 1597 se spolu vydali na svatební cestu loďmo. Na osvědčené kapitánské lodi San Geronimo. Z Filipín zamířili do Nového Španělska, tedy Mexika. A přímo do Acapulka. V Mexiku nějakou dobu pobyli a pak odcestovali do Argentiny. Ve městě Guanaco totiž měla Isabel svou encomiendu. Tedy takové malé feudální panství s poddanými a zotročenými domorodci.

Netrvalo dlouho a manželé začali plánovat, jak pro sebe získat Isabelino dědictví po prvním manželovi - Šalamounovy ostrovy. A tak se zase vydali do Peru. A jelikož v Limě se svou žádostí u místokrále nepochodili, odjela Isabel přímo ke králi do Španělska. A tam prý v Galicii zemřela roku 1612. 

A proč se jí nikdy nepodařilo Šalamounovy ostrovy vyreklamovat? Quirós byl rychlejší. Vymeldoval si totiž soustroví u krále Filipa III. pro sebe. I s královským výnosem, kterým se rušila veškerá Isabelina dosavadni práva. Pomsta prostě vždycky nejlíp chutnala za studena...