A kluk. Ale narodila jsem se jako holka, což táta fakt nečekal. A tak mi aspoň vybral efektní jméno. Díky němu (jménu i tátovi) mám dneska svátek.
Možná je vám divné, že jsem Šárku označila za efektní. V polovině padesátých let bylo ale takové pojmenování docela raritní. O čemž svědčí i dopis mé o sedm let starší sestry, která se se mnou, čerstvě narozenou, nemohla setkat, protože zrovna měla černý kašel. Náš táta si její lístek schoval, neboť zněl: Tatínku, jsem ráda, že mám sestru. Opravdu se jmenuje Šárka? To je ale blbý jméno…
Dokonce ještě během mého bujného mládí bylo Šárek hodně málo. Když někdo na ulici zavolal „Šárko!“ bylo to vždycky na mě. Až tak nějak kolem přelomu tisíciletí došlo ke značné popularizaci jména krásné české amazonky. A jmenovkyní mám čím dál víc. Onehdy v tramvaji najednou slyším: „Šárko!!!!!!!“ - opravdu s tolika vykřičníky a ještě k tomu s temným varovným podbarvením. Leknutím jsem poskočila a otočila se. Za mnou seděla maminka s batoletem na klíně, které soustředěně slintalo na okno a rozmazávalo to ručičkou...
Snad už i cizinci prošli osvětou. Před lety se mi totiž stalo, že mi volali z jistého jihoamerického velvyslanectví. Potřebovali mé kompletní jméno na pozvánku na recepci. Tedy hlavně křestní. Když jsem nahlásila Šárku, ona dáma byla údivem perplex. Vy se vážně jmenujete Šárka? Jako ta pražská čtvrť? A já hned udělala vlastivědnou přednášku, že se nejmenuju po oné čtvrti, ale ta čtvrť po bájné Šárce z českých legend, kronik a Starých pověstí českých Aloise Jiráska. No, a vidíte - neměla jsem pravdu. Já tu dámu mystifikovala. Dnes už vím, že skalnatá Šárka (dnes dokonce i Divoká) tu byla daleko dřív než ta krásná Ctiradova.
A tak slyšte pravdu o jednom jméně. Jeho prastarý etymologický základ je právě ve skále. Místní pojmenování údolí Šárka je totiž předslovanské. A tak se odborně uvádí, že jde dokonce o příbuznost se španělským označením pro „návrší, horský hřbet“ - sierra. Důkazem je i korsické slovo sarra a především prý albánský výraz sharane.
A tak, když Dalimil hledal jméno pro svou hrdinku, prostě si je vypůjčil z dávného pojmenování místa, kde se měla celá bájná událost zrady a lásky udát. O Šárce už frivolně vyprávěl Kosmas, ale u něj byla ještě bezejmenná. Jedna z lepých odbojných děv. Lépe řečeno, v jeho líčení vlastně skoro žádná jména nejsou. Kosmas totiž celou událost dívčí války pojal jako podařenou pohanskou slovanskou taškařici, která se trochu zvrtla. Vlastně to celé připomíná antické pověsti o amazonkách a celkové finále se nápadně podobá únosu Sabinek.
Kosmovo místy až ironické vyprávění zdramatizoval Dalimil o dvě století později. Přidal Libuši a upřesnil, že všechno začalo, když naposled vydechla. Taky dodal mužatku Vlastu, která toužila zachovat matriarchát za každou cenu. - Bijme chlapy, ty bradaté, hloupé capy - bylo její nosné bojové heslo. A dosazena byla i lstivá Šárka, která na příkaz Vlasty obalamutila Ctirada, díky čemuž ženy na krátkou dobu muže převálcovaly…
Pak se k příběhu dostal Václav Hájek z Libočan. A ten měl hodně bujnou fantazii. Takže napsal krvavé drámo se zápletkou jako kráva. A ještě ke všemu plné lsti:
…Vlasta zvěděla, že Ctirad má skrze Lichucoves jeti, i poslala rychle padesát dívek nejstatečnějších na výborných koních a poručila jim, aby jakž budou moci, buďto svou statečností nebo nějakou lstí na té cestě Ctirada o hrdlo připravily. I měly mezi sebou jednu ušlechtilé a krásné tváře, jménem Šárka. Svázavše ji ruce i nohy, trubičku loveckou jí na krk zavěsily a položily ji v jednom lese, kudy měl Ctirad jet. Samy se v tom lese skryly. Ctirad v tom hustém lese uhlédá, ana blízko cesty leží dívka krásná svázaná a velmi srdečně pláče. Počal se jí ptáti, a ona odpověděla: ‚Milý pane, zdaliž nevíš, jaká se nešlechetnost děje od dívek v této zemi? Protož tebe prosím, rozvaž mě a já tobě všecko, co se mi přihodilo i od koho, i kdo jsem, oznámím.’ Ctirad ssed z koně a pannu rozvázal…
A to neměl dělat, jelikož po srdcervoucím Šárčině líčení, jak ji ženy vytrhly násilím z otcovského domu, ač s jejich programem nikdy nesouhlasila, ho přiopila medovinou. Načež ho ukecala k hudební produkci: „Prosila také panna Šárka pana Ctirada, aby maličko zatroubil na její trubici, a on tak učinil a dal návěstí svým nepřátelům. Dřív než muži ke koňům a mečům přišli, dívky pana Ctirada jaly a svázaly a služebníky jeho, kterého každého jaly, tomu obě ruce uťaly a pak zmordovaly. Toho dne pana Ctirada na Děvín přivedly a nazejtří na břehu řeky Vltavy jej hnáty přerazivše do kola vpletly a vyzdvihše jej již mrtvého, knížeti navzdory postavily. Kníže ovšem chtěl jej rád dáti pohřebiti, ale nesměl toho pro dívky učinit. A ten les, kdež Ctirad skrze nešlechetný úklad té zrádné dívky Šárky jat, až do dnešního dne Šárka slove."
Jak vidno, blud o jméně pražské čtvrti zasel Václav Hájek z Libočan. A Alois Jirásek, jehož Staré pověsti české od dětství natolik miloval můj táta, že z nich mám i jméno, dodal trochu romantiky. A tragiky. To, když Šárka po smrti Ctirada zjistila, že bez něj nemůže žít a sebevražedně hupsla ze stejnojmenné skály předslovanského etymologického původu.
A teď mi řekněte, co bych dneska psala, kdybych se narodila jako Kamil?
A tak, milé Šárky, přeju Vám (nakonec i sobě) vše nejlepší k našemu dnešnímu - už snad objasněnému - svátku!
*Virtuálně věnováno kolegovi Markovi Valičkovi, který si u mne příběh o Šárce (v jedné diskusi) před časem skoroobjednal. :-) A taky - a hlavně - jako poděkování za jeho půvabné pondělní čtení v Kavárně Divadla pod Palmovkou, které mě mile letně naladilo….
