...tak se mu tam pak setsakramentsky líbí. Obzvlášť, když je tam poprvé. Jako třeba já. Neboť slovní spojení, které naznačuji v titulku, je u nás v rodině klasickou hláškou...
- Pane Bože, mně se tak nechce do Luhačovic! - ozývá se u nás, když se nám něco doopravdy a těžce nechce. Všichni jsme totiž četli Neffovu "Třináctou komnatu". Překrásný román s detektivní zápletkou, který se odehrává na tajemné pražské Kampě. Hlavními hrdiny jsou kluk Kosťa a plachá dívenka Blanka, kterou se veselý a bezstarostný Kosťa snaží "pročábřit", aby nebyla tak "nedomrlá". Blanka je tak trošku upjatá, protože její maminka je kněžna, co si vzala plebejce. A tak k nim na Kampu občas zajíždějí návštěvy "na úrovni".
A jsme konečně u těch Luhačovic. Neboť jednou přijede s mamá jakýsi syn hraběcí v telecích letech. A jak tak na zahradě s Blankou konverzuje, po každé větě přichází zoufalý vzdech: ...ach, proč jen musím s mamá do těch Luhačovic.., či ...pane bože, jak mě se nechce do těch Luhačovic..., atd. A malou, těsně předpubertální Blanku, jeho "dospělé" vzdechy fascinují...
A chytlo to i nás. Běžně rčení používáme už léta. Pokud se tak stane před někým neznalým, hned čelíme palbě otázek: Ty musíš do Luhačovic? A proč? A kdy? A co tam budeš dělat? No vidíte, a to jsme tam se ségrou ještě nikdy nebyly. A tak jsme si letos nadělily reál. Že si jako jednou vzdychnem opravdově, těsně před cestou. I když jsme věděly, že se tam budem těšit. A povedlo se. Po klopotné čtyř a půlhodinové cestě rychlíkem J.A. Komenský jsme dorazily do města našich vzdechů. Tak koukejte, jak je tam krásně...
Tak to byla trocha luhačovické klasiky. K ní ale poslední dobou patří i klavír na kolonádě, co je k libovolnému použití. A dobrovolníci se vždycky najdou. A někteří jsou naprosto skvělí, jako například tahle slečna.
To pak všichni kolemkorzující podlehnou hudební síle okamžiku a s úsměvem se srocují a poslouchají...
A pak uděláte jen pár kroků a koukáte do říše ticha. Takhle vypadá rybí rojení v Luhačovickém potoce...
Když začne padat soumrak, vydechnou Luhačovice svou romantiku...
Kdepak, nehoří... To je jen Milonga na kolonádě. Hudební a taneční večer věnovaný argentinskému tangu. Maďarská skupina hrála jako kdyby se v Buenos Aires narodila. A hlavně se vášnivě tančilo...
Tohle byla bezkonkurenčně nejmladší tanečnice...
Ale lázně jsou lázně. Udeří 22. hodina a musí být klid. Takže s argentinsky naladěnou duší všichni zamíříme do našich lázeňských domů. Třeba kolem kapličky sv. Alžběty...
A co bude zítra?
