Dodnes se to pořádně neví. Každopádně ale jde o první zdokumentovanou ženu-chirurga ve Španělsku. Zdá se ale, že ona sama věděla, že je spíš muž.
V šestnáctém století šlo o docela složitý problém.
Když se roku 1546 v granadské Alhamě narodilo maurské otrokyni Francisce dítě, usoudili, že jde holčičku a dali jí jméno Elena. Otcem byl Benito Medina, pán a majitel zmíněné otrokyně. A ten byl ženatý s Doňou Elenou de Céspedes, která si děvčátko oblíbila, a proto jí dala své jméno. Celé. Když pak malá Elena trochu povyrostla, stala se služkou své paní. Zdá se ale, že se jí při té příležitosti dostalo velmi slušného vzdělání.
Když bylo Eleně de Céspedes (druhé!) šestnáct let, provdali ji zedníka Cristóbala de Lombardo z Jaénu. Ten jen stačil přivést Elenu do jiného stavu a vzápětí ji opustil. Že by se mu na ní něco nezdálo? Elena pak porodila chlapce, kterého hned dala na vychování jedné rodině v Seville. A už se s ním nikdy v životě nesetkala…
Zůstala sama. V Granadě si našla práci švadleny a vyšívačky. Také tomu ji kdysi naučila její paní. Jenže Elena měla neklidnou duši. Na jednom místě nevydržela déle než půl roku. A tak se často stěhovala. A pak se v ní zřejmě něco zlomilo. Jednoho dne totiž přestala dělat švadlenu a shodila ženské šaty. Navlékla kalhoty, mužskou halenu a odešla na venkov. Našla si práci u jednoho statkáře a začala si říkat jenom Céspedes. Od té doby byla mužem.
Mezitím v Granadě mezi lety 1568-1571 vzplály nepokoje. Zbylí Mauři se vzbouřili a začala válka. Bylo třeba vojáků. A tak se zhruba třicetiletý Céspedes zapojil. Na křesťanské straně, i když byl částečně Maur. Bojoval prý velmi udatně. Alpujarrskou válku přežil. Když skončila, tak se zase začal toulat po Španělsku. Občas se živil jako krejčí. Až došel až do Madridu.
V sídelním královském městě se seznámil s jedním lékařem, zručným chirurgem z dvorského špitálu. Stali se z nich přátelé. A Céspedes prý najednou věděl, co je jeho poslání. Začal se u svého kamaráda učit. Musel být velice inteligentní a pro medicínu stvořený, protože věhlas přišel brzo. Najednou se o Céspedesovi mluvilo všude - jak nádherně zašívá rány (býval přece švadlenou a vyšívačkou!), napravuje zlomené kosti a léčí různé neduhy. Takže se jeho pověst dostala až ke králi Filipovi II., který byl často nemocný. Když k sobě Céspedese zavolal, velmi tím rozezlil své stávající lékaře, kteří dostali strach, že přijdou o flek…
Takže Céspedese hned udali, že dělá "doktora" (šlo spíš o ranhojiče), aniž by na to měl licenci. Že přece není možné, aby samouk léčil tolik let „nadivoko“ a k tomu všemu ještě samého krále. Jenže Céspedes se jen tak nedal. Okamžitě se vydal do Cuenky, kde v instituci zvané Protomedicato získal povolení vykonávat profesi chirurga-ranhojiče. Čímž se - jako Elena - stal první ženou ve Španělsku s takovým glejtem.
V rámci výše popsaných událostí je nejzajímavější následující - v Protomedicato musel Céspedes skládat odborné zkoušky a ty nebyly vůbec jednoduché. Prokázal při nich nejen vysokou odbornost, ale i znalost latiny! Docela pozoruhodné v té době. Na samouka. A je jedno, zda tady hodnotíme muže či ženu…
A pak se Céspedes zamiloval a oženil. Se ženou jménem María del Caňo. Tehdy zřejmě u dvora ještě nikdo netušil, že věhlasný chirurg Céspedes kdysi býval ženou. Neboť jistá Isabel Ortiz udělala před svatbou scénu, že byla svedena a opuštěna. Tvrdila totiž, že s ním byla zasnoubená a že manželský příslib stále trvá. Nějak se to ale nakonec vyřešilo…
Ve šťastném manželství žili María a Céspedes asi osm let. Jenže se v roce 1587 našel někdo, kdo věděl o Eleně a nenechal si to pro sebe. Šťavnatý drb začal velice zajímat inkvizici, která hned Céspedese sebrala…
Vlastně právě „díky“ inkvizici vešel tenhle záhadný případ ve známost. Zůstaly totiž podrobné záznamy. V rámci připravovaného procesu došlo k mnoha výslechům. Vypovídala také Céspedesova manželka, která uvedla, že s jejich vztahem bylo vše v pořádku, a že v intimních chvílích se její manžel choval jako muž. Upozorňuji, že otázky i odpovědi šly až na dřeň. Přesto byla María obviněna z podjatosti a ze lži. Také došlo k podrobnému fyzickému zkoumání Eleny/Elena Céspedese. Nejednou. Na to si inkvizice pozvala nejen věhlasné lékaře, ale i zkušené porodní báby.
Zpočátku byli údajně všichni lehce zmateni, jelikož našli pochvu i malý ztopořující se penis. Navíc objevili i náznak varlat. Nakonec se ale všichni shodli: Céspedes je jednoznačně žena.
A tady jen malá odbočka. Zmíněný případ posuzovali i současní španělští lékaři. Ve zkratce - po studiu dostupných materiálů odborníci usoudili, že Céspedes byl hermafrodit, který se spíše cítil mužem. Takže není divu, že pro odborníky šestnáctého století (i když o hermafroditech věděli) to byl docela oříšek. A pro inkvizici neméně…
Nakonec o tom svědčí i rozsudek. Když uvážíme, že Svatá Inkvize soudila „ženu“, co se podle nich léta vydávala za muže, a ještě navíc se oženila se ženou, vyšel z toho Céspedes ještě dobře. Neboť tehdy se přece upalovalo za kdejakou blbost. Zřejmě si moc jisti nebyli, a tak měl Eleno/Elena dostat „jen“ dvě stě ran bičem. A poté deset let zadarmo pracovat ve špitálech, kde ho bude třeba a kam ho inkvizice pošle…
Zdá se, že příšerná exekuce vykonána nebyla, protože o ní není záznam. Ani se neví, kdy Céspedes zemřel. Možná se ho inkvizice nějak nenápadně zbavila, aby smetla ze stolu dost obtížnou kauzu, která ji musela hodně potrápit....
