Říká se to o ní. Prý se stala jablkem sváru a především kvůli ní začala válka. Jenže ona byla jen zajatkyně, která se snažila přežít…
Narodila se v patnáctém století ve Španělsku a jmenovala se Isabel de Solís. Odmalička ji vychovávaly chůvy, protože jí maminka brzy zemřela. Isabel byla vznešeného rodu, a tak nezanedbali ani její vzdělání. Tatínek Sancho Jiménez de Solís byl totiž rychtářem města Martos. Jenže tohle město mělo smůlu, že bylo moc blízko Granadě, kde vládli Maurové. V místní pohraniční oblasti tudíž často docházelo k ozbrojeným střetům. A tak se stalo, že při jednom z výpadů počátkem roku 1481 Maurové unesli mladičkou rychtářovu dceru jako vzácné rukojmí. Prý už byla v té době zasnoubená…
Maurům to ale bylo úplně jedno, protože Isabel byla velice ojedinělá kořist. Však ji také hned předali do emírova paláce v Granadě. To víte, mladá krásná sedmnáctiletá panna. Vypráví se, že první měsíce svého zajetí prožila Isabel zavřená v jedné z obranných věží. Proto se jí dodnes říká "La Cautiva" (=vazalka/zajatkyně).
Tehdy byl v Granadě emírem Muley Hacén. Se svou první manželkou Aišou měl syna, který se jmenoval dost složitě: Abu Abd Al·lah "al-Zughbi" Mohammed ben Abi al-Hasan. Není tedy divu, že Španělé komolili a komolili, až vykomolili "Boabdila". Toho už asi všichni znáte. Jasně - Boabdil - to je ten, co v roce 1492 definitivně prokaučoval Granadu! Zrovna na něj jeho matka - již zmíněná Aiša - zasyčela: Teď jako žena oplakáváš to, co jsi nedokázal ubránit jako muž! - neboť se se slzou v oku obrátil, aby naposledy viděl své nádherné město....
Konec vzpomínek na budoucnost a huš zase zpět k tatíkovi Muley Hacénovi a právě dodané křesťanské otrokyni. Jakmile ji totiž emír uviděl, byl ztracený. Zamiloval se na fleku. A zdá se, že Isabel také. Nebo prostě byla jen chytrá holka a došlo jí, že tohle je šance. Asi taky o Maurech něco věděla. Její otec se totiž po nějaké době vdovství oženil s maurskou otrokyní, která přijala křesťanství. A tak Isabel bezproblémově konvertovala k islámu a dostala krásné nové jméno Zoraida (Soraya). V češtině Paprsek svítání. Načež se okamžitě stala favoritkou a následně i Muley Hacénovou manželkou.
A zbrusu nová manželka Isabel-Zoraida byla nadále takovou favoritkou, že z ní první manželka Aisha málem zešílela. Příšerně žárlila a k tomu všemu se ještě strašně bála o svého syna Boabdila, který měl zasednout na trůn po otci. Obzvlášť poté, co Zoraida otěhotněla. A Muley Hacén byl svou novou ženou tak okouzlen, že mu najednou bylo nějaké vládnutí ukradené. Z čehož nastaly problémy, protože situace nebyla napjatá jen na hranicích. Ve své křesťanské říši tvrdošíjně řádili katoličtí králové Isabel Kastilská a Ferdinand Aragonský a číhali, kdy bude možnost převálcovat poslední muslimskou enklávu ve Španělsku. A tam se to zrovna pěkně hádalo. Nejen manželky mezi sebou, také Aiša s Muley Hacenem, a otec s následníkem. A zapletly se do toho významné rody, jejichž členové zastávali důležité posty. Do vleklého politického galimatyáše Zoraida porodila krátce po sobě dva chlapce. Pro Aišu rána z největších. A tak nasadila všechny páky a zorganizovala spojence, aby Boabdil nepřišel o svou panovnickou budoucnost. Pročež Muley Hacén raději přemístil Zoraidu a malé syny do pevnosti v Mondújaru. A zůstal tam s nimi.
Není tedy divu, že Boabdil uchvátil tatíkův trůn a prohlásil se za emíra. Nastala další mela, neboť zmíněná akce už Muleye Hacéna konečně vyvedla z růžového obláčku všudypřítomné lásky. Udělal něco nevídaného. Domluvil se s úhlavním nepřítelem - katolickým královským manželským párem. Jejich spojená vojska pak Boabdila porazila v roce 1483 v bitvě u Axarquia. Zadarmo to nebylo - křesťané dostali část Muley Hacenovy říše a nádavkem Boabdila jako rukojmí. Boje ale neskončily, protože Aiša se rozzuřila doběla a její stoupenci taktéž. Nastalé půtky Granadu vnitřně velice oslabovaly. Také proto se do nich neustále motali Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský, kteří ctili starou známou poučku - rozděl a opanuj.
A do vypjaté situace přišla pro Zoraidu velká rána. Muley Hacén zemřel v roce 1485. Prý velice něšťastný a rozčarovaný zradou svého syna a bývalých spojenců, kteří přešli na Aišnu stranu. Proto si prý podle legendy přál být pochovaný daleko od lidí, na tajném místě. Vybral si nejvyšší horu kontinentálního Španělska, která dodnes nese jeho jméno - Mulhacén. Emírovi věrní splnili své poslání tak dokonale, že dodnes hrob Muleye Hacéna nikdo nenašel...
Dědicem Granady se stal Al Zagal, Muley Hacénův bratr, který byl vždycky na jeho straně. Dlouho ale nepanoval, neboť Katoličtí králové už měli partii dokonale rozehranou. Do roka osvobodili Boabdila - samozřejmě se musel těžce vyplatit a ještě k tomu složit vazalský slib - a poslali ho domů vyvolat další válku. Stále pod heslem divide et impera. A tak se Maurové tloukli mezi sebou a křesťanské Španělsko čekalo, až přijde jeho chvíle. Až se konečně dostavila v roce 1492...
A jak to dopadlo se Zoraidou a jejími syny? Poslední doložené zprávy jsou z doby pobytu v Mondújaru. Další jsou už jen dohady: po smrti Mulaye Hacéna se prý Zoraida i s dětmi vrátila do křesťanského Španělska. Říká se, že se zřekla muslimské víry a vrátila se ke jménu Isabel. Její synové Nasr ben Ali a Saad ben Ali byli pokřtěni a dostali nová jména - Juan de Granada a Fernando de Granada. A svůj další život žili jako křesťané...
O krásné Zoraidě se nevyprávějí jen romantické legendy. Dodnes se tu a tam říká, že ji do Muley Hacénovy postele poslali přímo Katoličtí králové. Že prý až tak dalece to měli s Granadou promyšlené. Konspirační teorie jsou prostě věčné...
