- Pověz ty mně, zrcadlíčko, kdo má nejkrásnější líčko? - Nejkrásnější ze všech líce, ty máš, naše panovnice! .... Jeden z nejslavnějších dialogů na světě. A teď si představte, že ono kouzelné zrcadlo opravdu existuje!
Kdyby náhodou někdo tápal, opravdu jde o pohádku o Sněhurce, kterou snad nejvíc proslavili bratři Grimmové. Samozřejmě - čerpali z evropských tradic a vyprávěnek, ale zřejmě se také inspirovali jedním skutečným příběhem. A tak slyšte, jak to bylo…
Roku 1729 se v Lohru nad Mohanem narodila milujícím rodičům krásná holčička, která dostala hodně jmen: Maria Sophia Margaretha Catharina. Jejím tatínkem totiž byl svobodný pán Philipp Christoph von Ehrthal, který vládl místnímu kraji. Rodinné štěstí ale dlouho netrvalo. Už jako maličká dostala Maria Sophia neštovice, jejichž vinou částečně oslepla. A ještě než dospěla, zemřela jí maminka. A už tu máme první sněhurkovskou indicii.
Děvčátko prakticky vyrůstalo samo s chůvami, jelikož otec byl v královských diplomatických službách a doma nikdy dlouho nepobyl. Přesto se ale stihl oženit podruhé a přivést své dceři na zámek Lohr macechu. Jmenovala se Claudia Elisabeth Maria von Venningen a byla kněžna. A sebestředná, pyšná a marnivá potvora k tomu. Takže, naprosto jasná druhá indície.
Jako svatební dar dostala nesympatická kněžna od manžela luxusní zrcadlo z místní manufaktury. A to mělo (fakt!) jisté akustické vlastnosti. Vracelo slova jako ozvěna. Jelikož nebylo prvním ani posledním s touhle raritou, zřejmě šlo o nějaké místní výrobní tajemství. A pro nás se tím stává třetí indícií vedoucí ke Sněhurce.
Čtvrtá přijde teď. Všechen místní lid miloval hodnou Marii Sophii a nenáviděl přivandrovalou zlou kněžnu. No, a když pak Marie Sophie náhle zemřela, začalo se povídat, že ji má macecha na svědomí, že ji možná dokonce otrávila, aby se jí zbavila. Lidová tvořivost je nekonečná, takže nadále smutný příběh Marie Sophie získával další rozměry.
Přeskočilo století a do blízkého Steinau se přistěhovali budoucí pohádkáři bratři Grimmové. Místní legenda se v nich chytla drápkem, a tak díky ní známe Sněhurku tak, jak ji známe.
Nemalou roli v příběhu sehrál i místní kraj. Lohr je totiž „bránou do Spessartu“. Takže hluboký les. A v něm roste rulík zlomocný - ejhle, jed do jablka hned po ruce. A skleněná rakev? Přece místní proslulá sklárna! Nebojte, ani na trpaslíky se nezapomnělo. V okolí se těžila železná ruda a žilo tu hodně hornických rodin s dětmi, které musely odmalička v dolech pracovat. A ty byly hodně podvyživené, tudíž maličké. A právě s nimi si prý hodná šlechtická dcerka nejen ráda hrávala, ale také jim nosila jídlo...
Jestli je tohle všechno pravda nebo výmysl, nevím. Jen předávám dál docela poutavý námět k přemýšlení o pohádce, na které jsme všichni vyrostli. Protože ono mluvící zrcadlo dodnes visí na zámku Lohr. A možná je i připravené k dialogu….
Fakta: mujeresenlahistoria.com
