Když jsem končila velikonoce v Nymburce, netušila jsem, jak dramaticky veselý závěr to bude. Že koleje na dva dny protnou můj život sem a tam a naskrz...
Úvodem bych ráda vysvětlila, proč "velikonoce v NymburCE". Pro neznalého zvláštní tvar. Slyšeli jste snad, že by někdo byl v Hamburce nebo ve Štrasburce? My tu ale máme to privilegium, že oba tvary jsou možné (dokonce i v Mělníce). Obvyklejší je sice v NymburKU, ale právě tam se říká jen v NymburCE. Na to mě v diskusi upozornil jeden milý čtenář. A tak zde, ve volném pokračovaní mého již vydaného fotoblogu (zde proklik), budu jen v NymburCE. Neboť po roztomilé anabázi, kterou zde hodlám popsat, se cítím být polabskou domorodkyní.
Domů jsme jely vlakem. Se ségrou. Proto ypsilon. Naše velikonoce v Nymburce navazovaly na krátký lázeňský pobyt v Poděbradech. Proč na tuto skutečnost upozorňuji, pochopíte později. Takže zpět na nymburské nádraží. Chvíli jsme se švestr Ivanou vyčkávaly. Když přijel jakýsi vlak od Prahy a všechen lid z něj vystoupil, otázala jsem se mile vypadající paní výpravčí, zda souprava zas pojede zpátky do Prahy na Masaryčku. Kdepak, řekla, ten váš vlak je na druhém nástupišti - a ukázala na zaparkovaný pantograf v dáli. Takže jsme s Ivanou, kufry, taškami a dvěma páry komprdelek (naše hole nordic walking - proč se tak jmenují, popsáno zde - proklik) sfáraly do podchodu, abychom zase vyfáraly k vlaku. Našly jsme si koutek, obklopily se zavazadly a konečně vydechly. Udělaly jsme si pohodlí. Sestra si stylově rozložila román Dívka ve vlaku a jala se číst. Po chvíli se polabský expres přesně na čas rozjel. Zjistila jsem udiveně, že sedím proti jízdě, což nemám ráda. Ségru jsem přesadila. Asi jsem se spletla, usoudila jsem. I když jsem v určování směrů fakt dobrá. Když vlakový sexy hlas oznámil, že další stanice bude Velké Zboží, byla jsem pořád ještě v klidu. Kolem Nymburka a Poděbrad je totiž pořád nějaké "Zboží". Kamenné, Velké... Chybí už jen Drobné a nějaký ten Supermarket. No nic. Jenže pak jsem na displayi zjistila, že jedeme směr Velký Osek. Vytrhla jsem sourozenkyni Dívku ve vlaku (hahaha) a začala zmatkovat. Jedem na druhou stranu! Do Kolína! A najednou jsme byly zas v Poděbradech, odkud jsme odjely před třemi dny. Bylo to jasné. Na hlavu nymburské výpravčí v dáli jsem odeslala několik hrubých slov spolu s doporučením, kam se může odebrat. - Kam nás to poslala? Vždyť to odjelo přesně! Copak dva vlaky jedou ve stejný čas? Byl tam přece jen jeden! - trápily se naše zmučené mozky...
Načež před Libicí nad Cidlinou přišel pan průvodčí. Vyslechl nás a objasnil záhadu. Vlak se v Nymburce rozvedl a každá jeho polovička jela tam, kam ji její elektrické srdce táhlo. Ta "naše" nás od Prahy vzdalovala do Kolína, kde končila. Druhá už nám dávno zdrhala na Masaryčku. Nymburská výpravčí nás na tento fakt zapomněla upozornit. Hodný pan průvodčí nám poradil, udělal krátkou psychoterapii, a ve Velkém Oseku nám pomohl vynést kufry na perón. Osazenstvo nádraží na nás zvědavě zíralo, protože jsme v té příšerné kose vystupovaly s bundami přes ruku a šíleným zrakem. Musely jsme ven rychle, protože náš zachránce přišel na ideální nápravu těsně před stanicí. A jak nám pomáhal, tak to asi vypadalo, že jsme byly vyloučeny z přepravy. Hele, baby asi jely načerno, četly jsme ve tváři přítomných. Bohužel i místního výpravčího....
Měly jsme dvacet minut do příjezdu nového adepta. Já se vydala dokoupit jízdenky Velký Osek-Nymburk. Naší pravdivou veselou historkou jsem dokonale zbořila pokladní. Když jsem děkovala a odcházela, rozjařene mi ukazovala směr, kam tentokrát nutno jet. TAM !!!!!!
Po návratu na nástupiště jsem našla ségru v rozhovoru s usmivajicim se výpravčím. Už to taky věděl. Když pak přijel kýžený vlak, tak přednosta stanice zalaškoval, že soupravu speciálně pro nás našíboval na první kolej. Konečně jsme nahodily správný směr. Za chvíli - už podruhé v témž dni - jsme projely Poděbrady a zahlédly regály Velkého Zboží. A už jsme zas byly v Nymburce. Opět na druhém nástupišti., takže na slovo skoupá výpravčí neměla šanci zahlédnout náš vztyčený prostředníček. Po rozjezdu dorazila paní průvodčí. Důležitě kroutila hlavou nad našimi "speciálními" jízdenkami. A tak jsme se zase svěřily. Didakticky nás poučila o rozpojování vlaků a o tom, že si tento fakt VŽDY můžeme přečíst na vagónech. Na mou dramatickou oponenturu, že když o ničem nevím, tak vlaky nečtu, reagovala zdviženým obočím. Její přísný obličej nás dorazil. Doposud jsme se jen tiše smály, poté jsme se už přestaly ovládat. A když jsme zvesela profrčely Kamenným Zbožím, uvěřily jsme, že do Prahy dojedeme. Jenže to jsem ještě nevěděla, co mě čeká...
Doma jsem nemohla najít jedny velmi důležité klíče, které byly ve speciální taštičce spolu se záložní nabíječkou. Hystericky jsem vyházela všechny věci z kufru a protřepala šatstvo. Nic. Telefonicky jsem vytěžila sestru, abych se ujistila, že jsem pouzdro nedala omylem do jejího kufru. Zbývalo jediné. Zavolat do lázeňského hotelu v Poděbradech. Zkrátim to. Pohřešovanou taštičku měli na recepci. Zřejmě mi zapadla za noční stolek a pokojská ji našla. Byla jsem šťastná, jak škeble. Hned jsem se domluvila, že si nazítří vyzvednu věci osobně. Trochu mě ale zamrzelo, že mi nezavolali nebo nenapsali. Kam se ztratil hotelový servis první republiky? Co by s tím asi dělali, kdybych se neozvala? Navíc jsem v pouzdru měla i legitimaci Čtenářského klubu, takže identita jasná a údaje měli v počítači. Byla jsem jim sice vděčná, ale z Nymburka do Poděbrad by to přece jen bylo blíž! :-)
Když jsem ségře zavolala (dusíc se smíchem), že zítra jedu do Poděbrad, prohlásila, že si to nenechá ujít. A tak jsme tam včera zas byly. Všude. V Nymburce, v Poděbradech a všech Zbožích. Jen ve Velkém Oseku ne...
P.S. V ono dramatické úterý jsme - přes veškeré prodělané útrapy - šly večer na hodspodský kvíz. Když jsme se před půlnocí vracely rozjařeně domů (konečně jsme s Jiným kafem zase vyhráli), a tramvaj nahlásila stanici Náměstí Jiřího z PODĚBRAD, úplně nás to odrovnalo. Řehtaly jsme se tak, že spolucestující zírali v divé hrůze...
