O Jindřišce z Libně

Před pětasedmdesáti lety jí bylo čtrnáct. Jmenovala Jindřiška Nováková, ale většina z nás ji vždycky spíš znala jako "tu holčičku s kolem". 

Dům u Palmovky, kde Jindřiška bydlela s rodiči a sourozenci, už nestojí. Spolklo ho metro. Ulice ale zůstala a jmenuje se Novákových. Po nich. Po statečné sokolské rodině, která pomáhala parašutistům ze skupiny Anthropoid.

Psal se rok 1942 a bylo 27. května. Šest minut po půl jedenácté hodil Jan Kubiš v zatáčce u ulice V Holešovičkách bombu pod Heydrichovo auto. Po krátké přestřelce s řidičem vozu se oba parašutisté snažili zmizet. Gabčík utekl přes Kobylisy do polí a Kubiš nasedl na připravené kolo. Předtím se ještě musel za pomoci střelby do vzduchu dostat ze skrumáže lidí, z nichž někteří se ho dokonce snažili zadržet. K tomu všemu mu po obličeji tekla krev, protože ho pořezaly střepiny z výbuchu. Přesto se na kole řítil do Dolní Libně, směrem k Palmovce. Cestou dokonce i spadl. Mířil do konspiračního bytu k Novákovým. Když se Jan přiblížil k Palmovce, seskočil z kola a opřel je u výkladu rohové prodejny Baťa v dnešní Zenklově ulici. Asi mu došlo, že už mohou hledat muže s bicyklem. Ten kousek k Novákovým pak už došel pěšky.

V bytě ho paní Marie ošetřila a hned poslala svou nejmladší dceru pro odstavené kolo. Když Jindřiška přišla na místo, už tam bohužel debatovaly dvě libeňské drbny. Jedna z nich totiž Kubiše viděla. Obě monitorující občanky velmi zajímalo, proč si děvče kolo bere. Jindřiška duchapřítomně opáčila, že je jejího tatínka, který měl nehodu a podařilo se jí kolo dopravit na dvůr jejich domu. 

Jenže oněm babám to nedalo. Obzvlášť poté, co začalo zatýkání a popravy za schvalování atentátu. A tak jedna z nich poslala anonymní udání na pražskou kriminálku, kde už asi taky byli hrůzou bez sebe, takže dopis hned předali na gestapo. A už to jelo. Nebyl problém najít ony "sdílné občanky". Vzápetí se v Libni začala hledat asi čtrnáctiletá dívka, která před polednem v den atentátu vedla kolo. Bylo to příšerné. Všude ozbrojení vojáci, razie v bytech, střílení do oken, řev a hlavně - všudypřítomný šílený strach...

V noci z 2. na 3. června začala auta svážet do Petschkova paláce - sídla pražského gestapa - libeňské dívky ve věku od čtrnácti do dvaceti let. Celkem jich bylo skoro 260. A Jindřiška mezi nimi. Maminka jí ještě stihla ostříhat a trochu přibarvit vlasy. V Pečkárně děvčata rozdělili do několika skupin. Postupně se musely předvádět před "informátorkami", jak vedou kolo. Jindřiška se z Pečkárny dostala. Existuje několik verzí, proč měla takové štěstí. První je, že svědkyně ji "nepoznaly" úmyslně. Že jim konečně došla ta hrůza, co se kolem děje. Druhou možností je, že se Jindřiška chovala natolik suverénně a "jinak", že prošla, aniž by ji ženy identifikovaly. Třetí verze vychází ze svědectví Jindřiny spolužačky, která byla v Petschkově paláci také. Z dlouhého čekání, nervového vypětí a samozřejmě i strachu se Jindřišce udělalo zle, a tak ji vyvedli na vzduch na chodbu, kde si sedla na schody. Vzápětí kolem ní odcházela už odkontrolovaná skupina. Dozor Jindru omylem vyzval, aby opustila schody a odešla. A ona toho duchapřítomně využila...

Na dlouho jí to ale nepomohlo. Za pár hodin po popsané události zemřel Heydrich v nemocnici Na Bulovce. Pak začalo další peklo. Okolnosti známe všichni, a tak jen krátce - poté, co se parašutisté ukryli v pravoslavném kostele Cyrila a Metoděje a Čurda je zradil, byl konec. Karel Čurda totiž prozradil i všechny konspirační adresy, o kterých věděl. Po Lidicích a po 18. červnu, kdy sedm bojovníků bránilo kostel proti osmi stům německých vojáků a gestapáků skoro sedm hodin, začalo zatýkání. Nacisté zuřili, protože parašutisty nedostali živé. Všichni si nechali poslední kulku pro sebe. Zadržených byly desítky a další pořád přibývali. Někteří nemluvili, jiní kruté mučení nevydrželi. Na rodinu Novákových došlo 9. července. Nejdřív je brutálně vyslýchali v Petschkově paláci. Tehdy prý paní Marie zešílela. Gestapo mučilo i Jindrišku a její starší sourozence - Annu, Slávku a Václava. Poté všechny převezli do Terezína, kde je uvěznili v Malé pevnosti. Mezitím v Praze 29. září odsoudili celou rodinu k trestu smrti, aniž by o tom Novákovy informovali.

V říjnu rodinu - spolu s dalšími vězni - naložili do speciálního vlaku, ve kterém 23. října dojeli do koncentračního tábora v Mauthausenu. A už následující den je všechny čekala smrt. Zřejmě vůbec nevěděli, že na ni jdou. Všechny je popravili střelnou ranou do týla pod záminkou měření. I Jindřiška se musela postavit k meřícímu zařízení a vůbec netušila, že z výklenku za ní se vysunula ruka s pistolí...

Jindřiška Nováková zemřela 24. října roku 1942 v 11 hodin a 12 minut. Byla nejmladší popravenou ženou v Mauthausenu. Často si na ni vzpomenu. Obden totiž chodím "její" ulicí a procházím místem, kde stával jejich dům. Často také nakupuju v onom obchodě, u kterého Jan Kubiš odstavil kolo. Teď tam je drogerie. 

Jindřiška se žádné z popsaných libeňských změn nedožila, protože patřila do statečné rodiny, která se nebála pomáhat v jedné z nejhorších dob našich dějin. Dnes by jí bylo už 89 let...

Zdroj (fakta): Reportéři ČT, 5.10. 2015 (Panenka proti Heydrichovi)