Šárka Bayerová

Venčím modelku, lámu si žebra a občas mívám doma skřítka

14. 02. 2018 10:53:53
Vůbec se nenudím. Ani jsem ke svému životnímu zlomu nepotřebovala medvídka mývala. Zábavu si umím zařídit z domácích zdrojů...

Když jdete do penze relativně zdrávi a mladí duchem, zprvu se šťastně válíte. Aspoň já teda jo. A děsně mě to bavilo. Všeobecná svoboda času a pohybu v něm mě zcela uchvátila. Když jsem se nabažila, začala jsem uvažovat o nějaké brigádě.

Následovalo krátké období hledání. Jasnou představu jsem neměla, jen jsem věděla, co nechci: zavřít se zase do kanclu. A pak to přišlo. Láska k práci na první pohled. Našla jsem venčení a hlídání psů včetně opatery dalších domácích mazlů. Vzali mě...

A tak už od podzimu venčím modelku, přítulného kliďase a statečného hraboše. A taky mívám doma toho skřítka. Všechno ale začalo králičí slečnou, kterou jsem překřtila na dupálistku. To byla má první klientka. Když jsem o ní psala, ještě jsem ani netušila, jak pohybově a emocionálně bohatý život mě čeká.

Modelka...

...se jmenuje Darsy a je parsonka. Tedy teriérka. Což mluvi za vše. Neboť teriéři jsou psi svérázní a často laškovně improvizující. Darsy je k tomu všemu ještě dáma...

S Darsynkou se vídáme denně mimo víkendy. A tak jsme už dávno kámošky. Psí modelka je někdy trochu náladová. Hlavně, když prší. Déšť naprosto bytostně nesnáší. V mokru pak chodí jako baletka - došlapuje jen na drápky, aby se neumáčela nebo snad dokonce nepocákala...

No, vidíte tu elegantně pokrčenou nožku? Darsy umí uchvátit. Taky ráda mlsá (zde na fotce loudí) a zřejmě už dávno ví, že něco je za něco. To pak chodí i v dešti, pokud ovšem po každém třetím kroku dostane ňaminu....

Statečný hraboš...

dostal v útulku jméno Míša. Předtím žil se psí smečkou. Když ho jeho současná panička před dvěma lety uviděla na netu na fotce, prý se do něj na první pohled zamilovala. A jela si pro něj. Vůbec se jí nedivím...

Razím teorii, že Míša by mohl založit novou psí rasu. Že je to fešák? A proč hraboš? Vždycky, když udělá bobek, začne hrabat tak usilovně, že mi jde skoro o život. Kolem hlavy mi létají šišky, kaštany, listí i větve. A celé okolí je zahaleno v oblaku prachu...

Mišák je povídavý. Pořád si něco brouká, radostně kňučí nebo si pozpěvuje s dokonalou intonací. Proto mu občas říkám Plachetka. Však je mu i docela podobný...

Míša je neskutečný držák. Když si o sklo rozřízl tlapku přišli jsme na to, až když začal červeně razítkovat svůj polštář. My jsme šíleli, litovali ho a ošetřovali, a on ani nepíp. Jen bůh ví co má za sebou. Možná proto miluje všechny lidi a vášnivě rád si hraje s ostatními psy.

Bambus

se v originále jmenuje The Big Bamboo, protože je psí šlechtic. A taky bígl. Narušovat jeho plány se zásadně nedoporučuje. Jako každý lovecký pes se umí rozhodovat sám. Vždycky nejlíp ví, kterým směrem se vydat.

My dva se milujeme nehynoucí láskou. Bambusek má totiž povahu jako naše nezapomenutelná jezevčice Frida, co už je pár let ve psím nebi. A tak ho chápu. Jsem k jeho launům tolerantní, a to chlapi uměj ocenit. K tomu všemu se Bambů rád mazlí. I když je rozespalý. Pak je ve své dvacetikilové mohutnosti dokonale vláčný a neuvěřitelně roztomilý.

Bambusek je naprosto přívětivý a klidný pes. Jen má nevyřízené účty s jedním dalmatinem, všemi černými psy v okolí a hlavně s rotvajlerem ze sousedství. Žijí od sebe vzdušnou čarou cca sto metrů. Na dálku se pravidelně urážejí, když je Bambuslav na balkóně a rotvajler za plotem. Na procházce jsme občas procházeli nepřátelským teritoriem. To se pak Bambů změnil ve řvoucí tahající buldozer. Vždycky jsem ho udržela. Jen jednou ne. Od té doby tam už nechodíme. Tehdy Bambus nečekaně vystartoval a já letěla za ním. Ve spadaném listí jsem nezaregistrovala obrubník u trávníku a hodila jsem tlamu. Vodítko jsem ale pořád držela! Ženská nepustí. Nerada to říkám, ale bolestí na zemi ano. Bambus se okamžitě zavěsil na plot proti obrovské černé obludě stojící na zadních. S držkami u sebe si řvali do xichtu.

Nic si neudělali, jen si sprostě vynadali. Se skučením jsem se zvedla, rotvajlera rázně poslala do hajzlu (la pardon) a on fakt šel. Svého svěřence jsem odvedla. Šel jako beránek. A já za tři dny taky. Na rentgen. Výsledek - dvě zlomená žebra. Před vánocema! Bolelo to jako sviňa, to vám teda řeknu...

Náš vztah s Bambuskem to ale naprosto nenarušilo. Dokonce jsme spolu byli u mně doma na Štědrý večer...

A svůj vztah jsme poté prohloubili i v mé posteli...

Max

je onen skřítek z titulku. Občas tak vypadá. Je jorkšír, t.č. v pubertě. Je mu totiž půl roku.

Maxik byl u mně v týdenní školce poprvé ještě jako štěňátko. Už tehdy mě začal ostražitě hlídal. I když ještě moc neuměl štěkat, snažil se ode mne zahnat i kukačku ze schwarzwaldek...

Je to naprosto šťastný pejsek. Má natolik optimistickou držtičku, že když jsme venku, kolemjdoucí se při pohledu na něj začnou usmívat. Já se taky usmívám, ale někdy je to náročné. Hlavně, když vás mrně v pět ráno mlátí uzlem nití do hlavy a dožaduje se skotačivé hry.

Četli jste Heriota? Kdysi napsal, že jorkšíři jsou psi s nejstatečnějším srdcem na světě. Potvrzuju. A taky to, že vůbec nevědí, že jsou tak mrňaví. Max vystartoval na dva vlčáky, kteří se ho příšerně lekli. A bohužel taky na Míšu, který si s ním chtěl hrát, když jsme je seznamovali. A tak se kamarády nestali...

A s Bambuskem jim to taky vyšlo. Při procházce se sice Maxim choval jako třeštiprdlo, ale Bambů projevil značné pedagogické vlohy. A trochu i mazácké. Aby bylo jasno - všichni psí chodí, jenom Bambus kráčí. A teď kolem něj lítalo cosi podobného tryskové myši...

Neni divu, že po náročném dni dopadl Max takhle:

No, řekněte, není to terno dělat práci, kde jste milován, pořád se smějete, máte zdravý pohyb a ještě vám za to zaplatěj? Čert vem zlomená žebra...

Autor: Šárka Bayerová | karma: 28.37 | přečteno: 913 ×
Poslední články autora