Když ještě na Machu Picchu skoro nikdo nejezdil...

...tak jsem tam byla já. Tři  dny jsme bydleli přímo sto metrů od veleslavných ruin v luxusnim hotelu. Na tu dobu, jelikož tehdy byly zcela jiné standardy....

Stalo se téměř padesáti lety, na podzim roku 1968. Tehdy masová turistika zas tak moc nekvetla. A tak jsme po Machu Picchu chodili prakticky jen my. Rodiče a já, dva "cesťáci" z Československa, kteří tátovi přijeli pomáhat s elektrifikací severního Peru, a rodina peruánského podnikatele, který nás na tenhle výlet pozval. Že z tohohle pana Lópeze bude za pár let ministr průmyslu ještě nikdo netušil. A já ani to, že mě s jeho synem a vnuky spojí přátelství na celý život. Vždycky jsme se pak smáli, že jsme volně navázali na kamarádství našich otců, které začalo na Machu Picchu...

Naše cesta začala v Cusku, kam jsme přiletěli z Limy. Prolétávání letadla mezi andskými štíty bylo úchvatné. Vytrvale jsme se s mámou hlasitě kochaly ale, můj nebojácný otec trochu - a překvapivě - šílel. Dodnes si pamatuju jeho suché konstatování, že se snad pilot předvádí před letuškami. Za čtyři roky poté - po havárii uruguayského letadla v chilských Andách, kdy se přeživší udrželi pri životě konzumací zmrzlých částí těl těch, co takové štestí neměli - triumfoval: -  Vidíte, co se mohlo stát!?!

Naštěstí se to nestalo a my do Cuska doletěli. Z přilehlých ilustračních fotek je vidět, jací už tehdy byli v Peru šikovní podnikavci. Fotografové číhali na letišti na cizince, udělali momentky, pak koláž a za pár hodin nabízeli své originály v hotelu. No, nekupte to... Vlastně díky nim mám teď aspoň něco. Tehdy totiž frčelo focení na diapozitivy a táta byl v tomhle směru dost moderní. Slajdy půl století nepřežily, černobílé fotky ano...

V Cusku jsme se nejdřív museli aklimatizovat. Nadmořská výška 3399 metrů dělala své. Nejdřív jsme pomalu chodili městem a pak se vyjeli podívat na proslavenou inckou pevnost Sacsayhuaman, tedy do výšky 3700 m.

Soroche, jak se v Peru říká výškové nemoci, si vybírá hlavně mezi přivandrovalci. I mne postihlo. Když to náš domorodý řidič napálil z výšin Sacsayhuamanu zpět do Cuska, museli jsme spolu přerušit kurs kečuánské výslovnosti. Žaludek mi z ničeho nic začal dělat veletoče.Táta mi poradil, abych si utřela obličej podolkem košile, že prý to říkala svinčanská prababička. Zvyklá poslouchat na slovo jsem použila blůzičku. Blbá rada, nikdy to nezkoušejte. Kečuánec zastavil jen tak tak a já potupně vrhla. Klad byl v tom, že moje krize dokonale probrala polozhroucenou mámu...

Když jsme se daly dohromady, čekalo nás konečně Machu Picchu ve výšce 2430 m. Tedy i naděje, že nám už může být jenom líp. A bylo. A k tomu to byla ještě neuvěřitelná krása. Jeli jsme vlakem, který měl dvě lokomotivy a podle potřeb měnil směr, jelikož koleje v horách byly cik cak. 

Tehdy jste na Machu Picchu mohli jít, kam jste chtěli. Žádné zákazy, žádné zátarasy... A jelikož jsme tam byli tři roky po natáčení filmu Poklad Inků, část ztraceného města byla "dostavěna". Prý něco z té doby tam zůstalo dodnes.

Tak to zase bylo něco z historie. I naší rodinné... A protože nápad na tenhle blog nebyl jen z mé hlavy, chtěla bych ho věnovat pravé autorce, té, která mě k němu "nakopla". Své čtenářce a virtuální kamarádce Marii Šípkové.  Díky, Marie, ráda jsem si zavzpomínala...

A ještě si neodpustím malou vtipnou glosu na závěr, jelikož -

- s místními složitými inckými názvy byla vždycky zábava. Hlavně, když začal vyprávět pan Hartinger, Peruánec z Nového Hrozenkova, který se svým sklářským fortelem dopracoval k milionům. Jeho teorie o valašském původu názvu Machu Picchu mne fascinuje dodnes. Pod zmíněným ztraceným městem Inků teče řeka Urubamba a poblíž se vyskytuje místo zvané Huanca Velica (=uanka velika). Prý to bylo následovně. Jistý Janek z Valašska se i se svou ženou Ankou vystěhoval do Peru. A hledali místo, kde by zakotvili. Ač byla Anka vyšší postavy (Huanca Velica) a dost fortelná, unavila se. Když došli s Jankem na břeh Urubamby, chtěla se trochu svlažit. Janek ale šel dál a z druhého břehu na ni zahalekal, aby už šla. "Nemožu!" odpověděla Anka - "Máču pí...!" A jméno oblasti bylo na světě. A píše se to tak blbě, protože to Inkové celé zkomolili ...