Příbuzenský propletenec na vlastní kůži

Moji rodiče se seznámili počátkem druhé světové války v Klubu českých turistů. Jak říkával strýc Honza, tehdy ani nebyly třeba seznamky. Byl Klub českých turistů.

Když si náš dědeček babičku bral ... (Věra s Frantou za nimi)

Strýc Honza byl velký  kamarád  mého táty Františka. Brázdili spolu na kolech (i tandemu,  tripletu a kvadripletu) tehdejší Protektorát a dělali strašné voloviny. Vždycky, když to vyprávěli, svíjeli se smíchy a vzápětí konstatovali, že si nedovedou představit, že bychom se tak chovaly my, jejich děti. Prý by nás asi přizabili a do konce války zavřeli doma. Tato jejich extempore spadají ale do jiných vyprávění.

Strýc Honza (jména uvádím proto, že budou dále velmi potřebná) v partě kamarádů občas glosoval vyprávěnkami o svých dvou praštěných mladších sestrách Věře a Blance. Můj táta (Franta) jevil zájem zejména o Věru, které bylo tehdy kolem sedmnácti. Blanka byla ještě podlimitní puberťačka.  Jednoho dne opravdu k seznámení došlo a jak se zdá, táta Franta se beznadějně zamiloval.  Věra (moje pozdější máma) do party cyklistických šílenců zapadla, ale občas jim nestačila. Rodinné zkazky nám zanechaly svědectví o tom, jak máma zůstávala poslední, poté štkala v příkopu a táta ji utěšoval. Peloton kamarádů sice reptal, ale platné mu to nebylo. Franta s Honzou byli vůdčí typy. Občas s sebou vzali i Blanku. My děti jsme milovaly vyprávění, jak všichni čtyři (Honza, Franta, Věra, Blanka) jeli na podomácky sestrojeném kvadripletu, Blanka nectila těžiště a všichni se rozsekali v zatáčce. Nikomu se nic nestalo, jen máma Věra brečela v příkopu a táta Franta ji utěšoval.

Máma Věra neměla o Frantu moc zájem, protože beznadějně milovala herce  Karla Högera. Také ji v tramvaji každé ráno při cestě do práce fixíroval jistý Buďárek (toto jméno vyvolávalo u táty výbuchy smíchu ještě po čtyřiceti letech) a  máma si na něj myslela. Táta Franta byl ale velmi vytrvalý a neodradila ho ani facka u jatek, kterou mu máma ubalila, když se ji snažil líbat (další vyprávěnka, kterou jsme se setrou Ivanou milovaly).

Pak se ale stalo cosi, co nikdo nečekal. Maminka Honzy, Věry a Blanky (moje babička) zemřela po banální operaci žlučníku v necelých 42 letech. Jmenovala se Marie. Rázem byly jiné starosti. Věra musela převzít starost o domácnost a hlavně o mladší sestru Blanku. Můj ovdovělý, ani ne padesátelitý dědeček  Alois, který pracoval jako  celní ředitel Holešovického přístavu, byl velký fešák a nesmírně hodný člověk.  V této blbé době rok před koncem války byl můj táta Franta všem velkou oporou a máma Věra se zamilovala taky. Buďárek nebuďárek.

Roky plynuly, naši spolu chodili a nadále jezdili na kole s Klubem českých turistů. Když po válce doba uzrála, rozhodli se, že se vezmou. Dědeček Alois moc nadšený nebyl, protože máma excelentně vedla domácnost a Blance bylo teprve patnáct. Přesto táta přišel hrdinně požádat o ruku v den velkého prádla. Máma Věra šílela hrůzou v prádelně, jak to dopadne. Po několika hodinách už nevydržela a šla se do bytu podívat. Našla tam Frantu a dědečka Aloise sice v naprosté shodě, ale zmazané jak klokany.  Svatba byla tedy na spadnutí. Při její organizaci chtěli Franta a Věra seznámit své rodiče.

Zde nutná odbočující vysvětlivka. Táta Franta už neměl tatínka.  Jeho maminka Marie (pozor, už to začíná) byla od svých 32 let vdovou. Dědeček (také František) zemřel velmi mladý, zřejmě na předávkování narkózou, během operace v roce 1930.

Babičce Marii Bayerové (tady už musím nasadit příjmení, neboť vyprávění by se stalo nepřehledným) bylo v době zasnoubení mých rodičů 48 let a byla to velká štramanda. Právě na zásnubách se poznali dědeček Alois Hlavička s babičkou Marií Bayerovou. A byla z toho láska na první pohled a k tomu všemu ještě jako jako trám. Příbuzenstvo bylo v šoku, oba moji rodiče v největším, protože otec a matka (z každé strany jeden) se chtěli hned vzít. Jenže, podle tehdejších platných právních norem,  to bylo docela složité. Svým sňatkem by totiž učinili z Věry a Franty sourozence. Aby se zabránilo komplikacím, bylo rozhodnuto (i v rámci poválečného šetření), že na sv. Jiří se bude konat svatba Věry a Franty a hned následující den svatba druhá, a to babičky Marie a dědečka Aloise. Se společnou hostinou. Tak se také stalo.

A teď pozor. Tímto činem se de facto mí rodiče stejně stali sourozenci (byť nevlastními), ale nejen to. Táta a máma byli sice manželé, ale také sami sobě a vzájemně švagrem a švagrovou. Tátova máma byla zároveň jeho tchyní a on jí i zetěm. Obdobně tomu bylo u mámy Věry a dědečka Aloise (snacha, tchán). A ze mne a sestry Ivany udělali v následujících letech sestřenice, kterými jsme si doposud. Samy sobě taktéž.

Totální „maso“  nastalo, když se nové rodiny začaly stěhovat (sestěhovávat a rozstěhovávat).  K tomu ještě nutno poznamenat, že táta měl starší sestru. A co čert nechtěl, Věru (Bayerovou).  Do bytu na Vinohradech, kde doposud žil táta s matkou Marií a sestrou Věrou (Bayerovi), přišla naše máma Věra (už provdaná Bayerová, ale rozená Hlavičková). Tátova sestra se vdala do Ostravy a z bytu odešla. Babička Marie (původně Bayerová, nyní už provdaná Hlavičková) se odstěhovala k dědečkovi Aloisovi (Hlavičkovi) do Holešovic.

Naši rodiče spolu tedy bydleli na Vinohradech v Korunní ulici. Dům měl tehdy nejen paní domácí, ale hlavně domovnici zvanou Jůlinka, která byla pyšná na to, že se stará i o administrativu. Její povinností bylo na Domovním úřadě hlásit veškeré změny týkající se nájemníků. Jůlinka byla žena z lidu, zřejmě s neobyčejnou přirozenou inteligencí, čehož je důkazem následující historka.

Jůlinka se tedy jednoho dne dostavila na Domovní úřad. A začala hlásit změny. Uvedla, že do domu se přistěhovala Věra Bayerová. Úředník opáčil, že ta už tam přece bydlí. Jůlinka oponovala, že se nejedná o Věru Bayerovou, ale o Věru Bayerovou, rozenou Hlavičkovou. To ještě úředník pobral, když domovnice vysvětlila, že původní Věra Bayerová se provdala a odstěhovala do Ostravy. Poté Jůlinka žádala, aby si odepsali Marii Bayerovou, která se provdala, jmenuje se Hlavičková a odstěhovala se do Holešovic.  Úředník konstatoval, že je to asi omyl, že tak se jmenovala za svobodna Věra Bayerová. Jůlinka mu trpělivě vysvětlila, že to omyl není, že Marie se nyní tak jmenuje proto, že si vzala Aloise Hlavičku, otce nynější Věry Bayerové. Úředník, lehce zmaten,  poslechl a provedl změnu. Jelikož ale byl svědomitý úředník, kamsi nahlédl a zděsil se. Našel kartu, kde už figurovala jakási manželka Aloise Hlavičky, Marie Hlavičková. Zoufale žádal vysvětlení, o koho jde. Jůlinka opáčila, že se jedná o první manželku, která zemřela v roce 1944. Úředník začínal šílet. K tomu všemu Jůlinka zjistila, že z neznámého důvodu je v papírech  ještě zapsán dědeček František, který zemřel v roce 1930 a kategoricky žádala jeho vyškrtnutí. Už zcela popletený úředník  se snažil Jůlinku přesvědčit,  že tam přece František Bayer bydlí. Jůlinka s ním začala mluvit jak s blbečkem,  dramaticky nad ním dělala kříž a řvala, že se jedná o Františka Bayera, otce Františka Bayera, který je dávno mrtev. Úředník vše zapsal, ale konstatoval, že je z toho stejně jelen.  Celá kancelář byla auf, ale Jůlinka odešla s pocitem úspěšně vykonané mise. Když následně hlásila v baráku (všem partajím) splnění úkolu, prohodila, že nechápe, jak  mohou takoví tupci pracovat v městské správě.

Závěrem musím bohužel konstatovat, že zoufalé dotazy ohledně nám zcela jasné rodinné situace zodpovídáme dál.  Dokonce i některým příbuzným, kteří tyto vztahy nepochopili dodnes.

A já? Díky popsanému galimatyáši jsem od dětství odborník na sebekomplikovanější rodinné vztahy ...