Když se lidi nemaj rádi ...

Skoro každé ráno potkávám jednu a tu samou načuřenou paní. V nejlepších letech, navoněnou, ve slušivém kostýmku. Očividně  v  permanentní nenáladě.  Někdy má až takový výraz,  že jsem vděčná, že mi ji rovnou nenatáhla.  A to se  vůbec neznáme…

Pak pokračuju v tramvaji. Pojízdná kontejnerová reality show. Převážně sedí pomladší junáci obého pohlaví. S výrazem, že kdyby náhodou stáli, stejně by si sedli. Mám kamaráda, kterého bavívalo při nástupu do dopravních prostředků hlasitě zdravit a pozorovat reakce. Teď už to prý není ono.  Polovička usazených cestujících má totiž v uších zašroubovaná sluchátka a oči pro sichra zapíchnuté do tabletu či chytrého telefonu. Druhá polovice se kryje bulvárním plátkem, intelektuálové vzácně knihou. Starší spoluobčany provádějící nad nimi tanec u tyče povětšinou nevidí. Výjimky potvrzují pravidlo. Naštěstí se tu a tam vyskytnou.

Včera jsem stála nad starým pánem, kterému bylo určitě hodně přes sedmdesát. Vzhlédl, vstal a trval na tom, abych si sedla. Zdráhala jsem se velice. Když mi ale řekl, že není zvyklý sedět, pokud nad ním stojí dáma, spadla mi čelist a vyhověla jsem mu. Připadala jsem si jak ve filmu pro pamětníky.

I já mám problém se svou výchovou z minulého století. Pravidelně tančím na chodníku s neznámými spoluobčany jakési rejdováky. Doma i ve škole mne naučili vyhýbat se vpravo. Mám to zakořeněné. Vyhýbání mého protějšku směrem doleva mne pravidelně zaskočí. Stejně jako povzdechy typu JEŽÍŠMARJÁ, TO SNAD NENÍ MOŽNÝ, kdy si dotyčný myslí, že jsem pako, které neumí chodit. Zvládám tyto chvíle s laškovnými poznámkami a s humorem, čímž spolutanečníka občas a nechtěně ještě víc vytočím.

Podobné je to se vcházením a vycházením. Taky mám handicap. Celý život mi klobali díru do hlavy, že nejdříve se vychází. Nedávno jsem se při opouštění spořitelny dozvěděla, že jsem KRÁVA. Jakási dáma se rvala dovnitř, když už jsem byla mezi dveřmi. Dotčena mou neomaleností, že jsem hned neuskočila zpět, mne tvrdě zařadila mezi přežvýkavce. Inu, každej jsme ňákej …

Slušnost a lidskost jsou neprůbojné vlastnosti a potřebují, abychom je tvrdošíjně šířili a nesli životem, řekl Zdeněk Svěrák.

Tak směle do toho!