Na Karlově mostě máme i polepšeného vraha

Nechal zardousit vlastního syna, a přesto to byl jeden z nejoblíbenějších světců Karla IV. Však po něm pojmenoval i potomka, kterého si Češi překřtili na "Lišku ryšavou".

Sousoší sv. Václava, sv. Norberta a sv. Zikmunda na Karlově mostě (Wikipedie)

Je to kruté označení, ale opravdovský „synovrah“ sv. Zikmund je dokonce jedním z patronů Českého národa. Zřejmě celkovou ošemetnou situaci světce napravilo jeho hluboké pokání a následná mučednická smrt.

Zikmund byl synem Gundobalda, krále germánského kmene Burgundů.

V té době, na přelomu 5. a 6. století, vyznávaly germánské kmeny ariánství. Sice také křesťanství, ale prý bludařské. Tak totiž rozhodl už roku 325 První ekumenický sněm v Níkaji. Ariánství totiž popíralo božství Ježíše Krista. Zhruba řečeno.

No a Zikmund měl jiný názor. Zřekl se otcovy víry a začal vyznávat tu „pravou“. Přestěhoval se z Lyonu (tehdy Lugdunum) do Ženevy. V dnešním kantonu Valais založil roku 515 opatství St. Maurice-en -Valais), kam nechal přenést ostatky mučedníka sv. Mořice i jeho druhů z Thébské legie. Místní mniši byli osvobozeni od fyzické práce, jelikož měli jiné poslání. Byli doslova přeborníci ve zpívání žalmů. Rozděleni na pět skupin se sofistikovaně   střídali v nepřetržitém zpěvu ve dne v noci. Tento nekonečný maratón provozovali v několika generacích a po několik století. */

V roce 516 zemřel král Gundobald a Zikmund nastoupil na burgundský trůn. Už byl ženatý s ostrogótskou princeznou Amalbergou a měl téměř dospělého syna Sigerika.

No a o pár let později Zikmund ovdověl a znovu se oženil s jistou Prokopií, svou služkou. Sigerikovi se to vůbec nelíbilo a nová královna svého pastorka taky moc nemilovala. Hlavně poté, co porodila Zikmundovi další dva syny. Takže nakukala manželovi, že mu synek usiluje o život v touze po královského moci.

Zikmund zareagoval rychle, neuváženě a ve vzteku. Nechal okamžitě svého syna zardousit. A ještě se na to díval. Co způsobil, mu došlo hned. S pláčem se vrhl na synovu mrtvolu a byl hrůzou bez sebe. Prakticky okamžitě nasadil pokání. Postil se, bičoval a prosil svaté o přímluvu. Jako kajícník putoval od chrámu k chrámu, až došel do kláštera sv. Mořice. Tam mu bylo konečně odpuštěno. Přesto ale král Zikmund neustále prosil Boha o patřičný trest a toužil po mučednické smrti.

Zřejmě byl vyslyšen. Následujícího roku vtrhli do Burgundska Frankové. A Burgunďany na hlavu porazili. Zikmund se zachránil tím, že už nějakou dobu žil v jeskyni jako poustevník. Až do chvíle, kdy ho zrádní Burgunďané našli, identifikovali a vydali franskému králi Chlodomerovi. Ten už měl ve vězení v Orléansu jeho dva syny i manželku. Pročež rodinku zkompletoval. Ale jen na krátkou dobu.

Na 1. máje roku 524 se Chlodomer zbavil krále Zikmunda, jeho synů i manželky vhozením do studny. Možná je předtím sťali - v tom historie tápe. Jejich těla ve studni zůstala přes deset let. Poté konečně dostal opat kláštera sv. Mořice povolení ostatky vyzvednout a pohřbít v opatství. Podle tehdejších zvyklostí se akt rovnal kanonizaci. A tak se dostavily i zázraky. Nejen na hrobě sv. Zikmunda. Voda z vražedné studny prý zázračně uzdravovala nemocné zimnicí.

O středověkou popularitu sv. Zikmunda se zasloužil hlavně náš Karel IV. Nejdříve získal část jeho lebky a poté mu mniši z kláštera sv. Mořice darovali celé světcovo tělo. Jelikož se prý cítil být se sv. Zikmundem spřízněný. V čem, po tom bych snad raději nepátrala …

Ostatky skončily samozřejmě v chrámu sv. Víta. Na počest světce tam je dodnes i kaple sv. Zikmunda (zvaná také  Černínská). Zlatý oltář, který byl chloubou Karla IV., nám ale za třicetileté války ukradli Švédové. Současný barokní se mu prý nemůže rovnat …

Na Karlově mostě máme sv. Zikmunda (spolu se sv. Václavem a sv. Norbertem) od roku 1853 díky sochaři Josefu Maxovi. Zikmund je první zprava. Poznáte ho podle královských znaků, jeho hlavních atributů. Často u sebe mívá i meč (na mostě taktéž) a někdy osudnou studnu. Je pomocníkem při zimnici a při potížích s kýlou.

A na závěr nesmím zapomenout ještě na jednoho Zikmunda. Na náš největší zvon z roku 1548, který byl mučedníkovi zasvěcen a nádherně vyzvání v katedrále sv. Víta. Jeho možného puknutí se od pradávna všichni báli. Věštilo to prý pro Čechy vždycky něco zlého.

Bohužel se to vyplnilo v roce 2002. Zanedlouho po puknutí srdce zvonu přišly povodně, které nás straší dodnes …

*/ Glosa : V současné době sídlí v klášteře augustiniáni. Opatství sv. Mořice je údajně nejstarším opatstvím s nepřetržitým provozem v Evropě.

Literatura : Rok se svatými (Schindler, Schauer)

Všichni moji svatí na :

http://sarkabayerova.blog.idnes.cz/r/76155/O-svatych-trochu-jinak.html