Medardova kápě ...

... čtyřicet dní kape. Kdo by neznal. A nejhorší na zmíněné pranostice je, že vždycky vyjde. Naši předkové prostě měli na počasí čuchometr ...

A jak Medard k tomu dešti přišel?

Už jako malé robě v Salency v Pikardii (narodil se kolem roku 472) ho jednou v polích zastihla prudká bouře. A kde se vzal, tu se vzal orel (budoucí atribut) a roztaženými perutěmi suploval  Medardíkovi paraple. Tenhle legendární příběh nasměroval venkovany ke vzývání sv. Medarda proti dešti. Hlavně o senách.

I když byl Medardík ze zazobané rodiny, měl dobré srdce. Když viděl starce klepajícího se zimou, dal mu svůj plášť, když pocestnému někdo ukradl koně, dal mu hned jiného z otcova stáda. Moc rád taky rozdával almužny (dalším atributem jsou tři chleby). A tatík byl rád, že má hodného syna. Prostě idylka.

Jelikož byl Medard i chytrý, šel na studie. A stal se knězem. O své ovečky se staral s láskou a proslavil se svou dobrotou.

Milosrdenstvím odzbojoval i otrlé lupiče, jelikož je propouštěl vždy jen s napomenutím. Prý jednou chytil zbloudilého zloděje na vinici, vyvedl ho ohleduplně ven a ještě mu čórnuté hrozny daroval. A když se mu jiný lapka vloupal do úlu, zachránil ho (zázrakem) před ubodáním včelami. Načež mu pak šlohli i krávu. Brzy ji ale přivedli zpátky, protože zvonec na jejím krku bimbal a bimbal a sundat nešel. A Medard kradařům poděkoval, domluvil jim a oni se zastyděli. Není tedy divu, že zloději tolerantního světce považují za svého patrona. Konstatuji, že tohle se mu poněkud vymklo z rukou ...

Medard se zabýval se i církevní osvětou. Prý vymyslel a pořádal tzv. slavnosti růží. K poctě Panny Marie. Ctnostné panny (pouze a jedině!) soutěžily o titul růžové královny. Prostě taková raně křesťanská MISS. Ale pozor! Hodnotila se hlavně duše! (Jestlipak dívky i tehdy chtěly hlavně světový mír?) Ta nejctnostnější pak byla korunována věncem bílých růží, ba i nějaký obolus dostala... Ve Francii se tradice tzv. rosières zachovala stovky let. Dodnes se podobné slavnosti v některých krajích ještě konají. Jen s tou ctností bude asi trochu problém ...

Ani církevní kariéra Medarda neminula. Stal se biskupem, usilovně evangelizoval zbylé pohany v širokém okolí a pletl se i do politiky. Radil franckému králi Chlotarovi. A taky mu vychoval ke křesťanství manželku, durynskou princeznu Radegundu, která byla od dětství u franckého dvora jako rukojmí.  Jenže, tu pak král brzo zapudil a ona skončila jako jeptiška v bázni boží. To jen tak na okraj.

Medard zemřel ve vysokém věku v roce 561. Na smrtelném loži požehnal králi Chlotarovi a ten ho pak pohřbil v královském městě Soissons. Nad hrobem pak Chlotarův syn Sigibert vybudoval baziliku a v místě posléze vzniklo i opatství.

Divila bych, kdyby Karel IV. nechtěl z Medarda ostatek. Chtěl, a tak ho máme ve svatovítském pokladu. Od roku 1356 a prý je to rámě!

Mimo již zmíněných zlodějů je sv. Medard patronem sedláků, vinařů, sládků a vězňů, jelikož i těch se s láskou ujímal. Pomáhá proti dešti, při bolestech zubů a je velkou oporou při choromyslnosti a horečce. A hlavně přináší dobrou úrodu, když ho pěkně poprosíte...

Jo - a abych nezapomněla -  víte, co je největší pech?  No přece - DOSTAT NA MEDARDA KAPAVKU!

Literatura : Rok se svatými (Schindler, Schauer);  

Všichni moji svatí na :

http://sarkabayerova.blog.idnes.cz/r/76155/O-svatych-trochu-jinak.html

A speciální z Karlova mostu na :

http://sarkabayerova.blog.idnes.cz/r/81176/Svati-na-Karlove-moste.html