Krutý příběh (sv. Julita a sv. Kyrik)

Oba jsou mým letošním objevem. Dva svatí, o kterých jsem donedávna vůbec neslyšela. Maminka a syn, oba s příšerným osudem. Svatá Julita a svatý Kyrik.

O dnešní liturgický svátek se dělí se sv. Luitgardou. A jelikož u nás nejsou známi tak jako ve Španělsku, kde jim v některých oblastech pořádají doslova břeskné oslavy s muzikou, ráda bych předala dál jejich příběh. I když je velmi krutý. Nebo možná právě proto.

Vznešená křesťanka Julita (Iulitta) žila se svým malým tříletým synkem Kyrikem (Kyrikos/Quiricus) v Ikoniu (dnes Konya, Turecko) na přelomu 3. a 4. století. Prostě v době panování římského císaře Diokleciána. Už asi tušíte, co přijde. Od takového kruťáka, co šel po křesťanech jak žralok po pachu čerstvé krve, se prostě nedá čekat nic dobrého... 

Když začaly čistky i v Ikoniu, sebrala Julita malého Kyrika a své dvě nejvěrnější otrokyně (o tatínkovi synka žádná zmínka) a utekla do Tarsu. Ve svém domově zanechala úplně všechno. Bohatství i příbuzné. 

Julita vychovávala Kyrika odjakživa v křesťanské víře, takže dítě  bylo na svůj věk velmi zbožné. Nepolevila ani ve vyhnanství. Jenže i sem dosáhlo pomyslné chapadlo Diokleciánovo. Císařský náměstek a správce území Alexandr. Začalo další zatýkání vyznavačů Krista. Tentokrát už Julita neunikla. Její dvě otrokyně ano. Utekly v poslední chvíli. 

Když Julitu předvolali před soud, nesla Kyrika v náručí. Otevřeně přiznala svou víru a důrazně odmítla odvolat a poklonit se sochám římských bohů. Tak jí vytrhli synka z rukou, strhali z ní šaty a bili ji palicemi. Když to Kyrik viděl, rozplakal se a křičel, aby ji netloukli, rval se pochopům z rukou a chtěl k ní.

Správce si najednou všiml hezkého chlapečka a vzal ho na klín. Kyrik se ale bránil - vzpíral se, škrábal a kopal. Pak kousl Alexandra do ruky a vykřikl, že i on je křesťan, aby ho pustili k mamince. Načež Alexandr zvedl dítě do výšky, praštil s ním o zem a ještě ho skopl ze schodů. Kyrik se kutálel dolů a hlavičku mu prorážely kameny. Zemřel hned po dopadu.

Julitu, šílenou bolem nad smrtí synka, mučili dál. Drásali ji železnými hřebeny a polévali jí nohy vařící smůlou. A ona pořád opakovala, že křesťankou je a zůstane a děkovala Bohu, že předčasnou smrtí uchránil Kyrika před podobným pomalým utrpením.

Když už Alexandr nevěděl kudy kam, přikázal, aby Julitu odvezli za město a sťali. A její tělo aby tam nechali napospas zvěři. Stalo se. K Julitině mrtvole hodili i Kyrikovo tělíčko.

Jenže - věrné otrokyně, které Julitu před zatčením sice opustily, se v noci postaraly o přenesení těl a pohřbení do země na tajném místě. Jedna z nich se prý dožila panování císaře Konstantina I. Velikého, který sám  přijal křesťanství, a tak ukončil pronásledování a masakry. Tato žena pak označila místo posledního odpočinku obou mučedníků a postarala se o řádný pohřeb. Při exhumaci byla údajně obě těla neporušená a omamně voněla. Mnoho nemocných se při obřadu uzdravilo. Tolik legenda.

K události došlo zřejmě kolem roku 305. Jisté to ale není.

Kult sv. Julity a Kyrika byl ve středověku velice silný, zasvěcovali se jim kostely jak na Východě (Sýrie, Arménie, Palestina), tak na Západě. V Evropě jsou dodnes hlavně v Itálii a ve Španělsku (Caceres, Cuenca, La Rioja, Soria, Barcelona, Palencia). Navíc je malý sv. Kyrik absolutně nejmladším mučedníkem, který se sám ke křesťanství přiznal. A proto se občas v kostelích vyskytuje i jako samostatná sošková jednotka.

Většinou ale umělci malovali a sochali maminku se synem spolu -  Julita držívá  Kyrika v náručí nebo ho vede za ruku. Většinou u sebe mají palmový list, znak mučedníků.

No a představte si, že o nich Koptové v Egyptě dokonce natočili film.

To jsou teda věci. A my tu o nich nic nevíme ...

Literatura : Rok se svatými (Schindler, Schauer); www.preguntasantoral.es; www.zoe.sk;

Všichni moji svatí na :

http://sarkabayerova.blog.idnes.cz/r/76155/O-svatych-trochu-jinak.html

ti speciální z Karlova mostu na :

http://sarkabayerova.blog.idnes.cz/r/64999/Svati-na-Karlove-moste.html

a ještě orlojoví:

http://sarkabayerova.blog.idnes.cz/r/64997/O-apostolech-z-prazskeho-orloje.html