Na vlastní ucho

Mám ukázkový zážitkový týden. Někdy se to tak semele. Stačí jen poslouchat a spolupracovat.

Nemám co číst, takže mi předevčírem hrozil tramvajový absťák. Nezbývalo než sáhnout do knihovny pro jistotu. Pro jednu z mých favoritek. Těšila jsem se, protože jsem ji nečetla už pár let.

Usadila jsem se v dopravním prostředku a vytáhla staré vydání románu Když nastaly deště s poutavou a nepřehlédnutelnou obálkou. Paní proti mně rázem zjihly zraky a začala se zasněně usmívat. Oči se nám setkaly a ona šeptla:

- To se vám bude líbit, to je krásné čtení...

A já na to taky s úsměvem:

-Já vím, už to čtu nejmíň popátý...  

-Vy taky? - dostalo se mi lehce udivené, leč chápající odpovědi. Pořád s úsměvem.

My "odbornice" totiž víme, že některé knihy jsou prostě jak droga...

No a aby tohle vyprávění nebylo zas tak podezřele pozitivní, dám k lepšímu ještě jednu historku.

Nakoupila jsem v nejmenovaném řetězci a přešla s naloženým vozíkem do fronty k pokladně. Po chvíli jsem si všimla mladého muže mohutného vzrůstu stojícího za mnou, který v ruce třímal velké balení toaletního papíru. Jelikož se mi ho zželelo, povídám:

- Jděte přede mnou, když máte jen ten papír...

On nic, jen zíral lehce mimo mne. I zopakovala jsem pobídku silným hlasem. Zase nic. Jen úkosný pohled. Asi cizinec, pomyslela jsem si a doplnila svou řeč mohutným gestem. V tu chvíli jsem si všimla, že ve sloupu prázdných košíků u pokladny trůní navrchu jeden bohatě naložený, zjevně patřící němému muži. Trapně jsem se zachichotala a řekla:

- Jé, já si nevšimla toho koše..

- Chtělo by to koukat! - glosoval náhle doposud němý obr.

Nejdřív jsem v duchu zvedla obočí, ale pak jsem se rezignovaně usmála. Někdy se prostě neurodí... A měl vlastně pravdu. Jsem sice ochotná, ale nevšímavá...