Matinka

V mnoha románech a hlavně filmech se vyskytovala jako „pravá tchyně". Protivná, panovačná a někdy až zlá. Prostě metrnice.

A co když taková vůbec nebyla? Možná se snachou nebylo lehké vyjít. I když to byla její vlastní neteř. Už možná tušíte, že dnes se podíváme na zoubek jedné z nejslavnějších matek. Jmenovala se Žofie Frederika Bavorská a prakticky všechny její děti se nějak zapsaly do historie. Nejzásadněji samozřejmě František Josef I., císař rakousko-uherský.

Dcera bavorského krále Maxmiliána I. Josefa Bavorského, která dostala jméno Sophie, byla z dvojčat. Spolu se sestrou Marií Annou (pozdější saskou královnou) se narodila v lednu roku 1805. Z otcova prvního manželství měla Žofie spoustu polorodých sourozenců (mezi nimi budoucího bavorského krále Ludvíka Karla Augusta) a z manželství druhého ještě další čtyři sestry.

Dětství zažila Žofie krásné a dostalo se jí také odpovídajícího a velmi dobrého vzdělání. Ještě než dospěla, už se hledal ženich. Otec král se dohodl přímo s rakouským císařem Františkem II., že podpoří své spojenectví sňatkem princezny Žofie s jeho druhorozeným synem Františkem Karlem. 

Žofie byla velice krásná, chytrá, ale také romantická. Co se krásy týče, její chloubou byly nádherné vlasy, které nosila speciálně upravené za pomoci jakéhosi tužidla domácí výroby. Pomáda prý dost páchla, jelikož hlavní ingrediencí byla vejce a výtažek z chřestu. A tak se nelibá vůně přetloukala peruánským balzámem. No a tahleta naondulovaná kráska čekala dychtivě jedině prince na bílém koni.

Když se ti dva poprvé setkali, přišlo těžké zklamání. Samozřejmě ze strany Žofie. Její ženich byl totiž další obětí sňatků mezi příbuznými. Malý, hubený a neduživý princ s větší hlavou. Po tatínkovi, ten ji měl taky. Ale bezkonkurenčně největší hlavu z rodiny měl následník Ferdinand - klasický hydrocefalus. Tenhle budoucí císař trpěl také křivicí,  těžkou epilepsií a pomluvami, že je debilní. Což nebyla pravda, jelikož uměl několik jazyků, byl velice zdatný botanik a hrál na několik hudebních nástrojů. My Češi jsme mu později začali říkat Dobrotivý, protože u nás často pobýval a prý nás měl rád. A taky u nás dožil i po svém sesazení (oficiálně „abdikaci“) z rakouského trůnu. O což se shodou okolností svým způsobem  postarala právě hrdinka dnešního vyprávění.

Zpět k neduživému Františku Karlovi. I když byla Žofie zoufalá, k zasnoubení došlo. A zanedlouho se slavila svatba ve Vídni - v listopadu roku 1824. Císařskýchán si půvabnou a chytrou Žofii brzo zamiloval a Vídeňáci také. I ona si pomalu zvykala na nový život. Ráda se bavila a tancovala, jenže její manžel chodil brzo spát a na zábavy moc nebyl. A tak našel manželce jiného kavalíra. Vévodu zákupského, svého synovce. Velice pohledného a milého mladíka, jménem Napoleon František Josef Karel Bonaparte. Později se o něm začne mluvit jako o „Orlíkovi“ (L´ Aiglon). Samozřejmě -jde o syna  bývalého francouzského císaře Napoleona a Marie Luisy Habsburské, dcery rakouského císaře.

Mezi Orlíkem a o šest let starší Žofií vzniklo zvláštní přátelské pouto. Po Vídni a okolí se později šuškalo, že možná i něco víc. K tomu se vrátíme později. V počátcích manželství měla totiž Žofie zásadní problémy s otěhotněním. Prodělala několik potratů. Léčila se, jak to šlo, až konečně jedno dítě donosila tak, že prakticky celé těhotenství proležela. Dne 18. srpna roku 1830 se narodil krásný a zdravý chlapeček. Dostal jméno František Josef. Žofie byla přešťastná. Dokonce miminko pravidelně kojila, což bylo v císařské rodině velice neobvyklé. A do dvou let byl na světě další syn (absolutně bez problémů) Ferdinand Maxmilián. Psal se rok 1832 a měsíc před narozením „Maxiho“ zemřel Orlík na rakovinu hrtanu. Bylo mu pouhých 21 let.

A teď probereme ty drby. Táhnou se až do dneška. Jelikož všem bylo divné, že se v tak postižené rodině narodili dva krásní a zdraví chlapci. A tak se uvažovalo, zda nejde o syny Orlíka. Jenže,  když ve stáří císař František Josef začal silně jít do podoby svého „oficiálního“ otce Františka Karla, tak se od této teorie ustoupilo. Ale na druhou stranu - nesmíme zapomenout, že případné techtle mechtle by se odehravaly v jedné rodině. Tak proč by nemohl být synovec podobný strejčkovi?

A Žofie měla další děti - syna Karla Ludvíka (1833- budoucího otce Františka Ferdinanda d´Este) a konečně vytouženou dcerku Marii Annu (1835). Byla miláčkem rodiny, a když zemřela v necelých pěti letech (při epileptickém záchvatu!), byla to pro Žofii strašná rána. Prý o ní ještě po letech vyprávěla svým vnoučatům. Zoufalství se asi podepsalo i na dalším Žofiině těhotenství, protože pár měsíců po smrti “Ännchen“ (Aničky) porodila mrtvé dítě. Ale za dva roky už byl na světě další syn Ludvík Viktor.

Zajímavé je, že rodiče František Karel a Žofie neradi své děti opouštěli a žili velice hezkým a pospolitým rodinným životem. Svědčí o tom i mazlivé přezdívky, kterými své potomky obdařili: Franzi, Maxi, Ännchen, Bubi, Hetzi a Luzziwuzzi. Poslední tři patřily benjamínkovi Ludvíku Viktorovi. Ten se v dospělosti proslavil hlavně svými skandály. Často totiž obtěžoval muže v lázních a rád se producíroval v ženských šatech. Z homosexuála a transvestity byla tehdejší Vídeň asi trochu perplex…

Zpět k matce Žofii. Zdá se, že filmy o „Sissi“ jí nasadily pěkně urostlou psí hlavu. Už to její kojení bylo divné. Že by Alžbětě zakazovala to, co sama praktikovala? Vzhledem k tomu, že se v poslední době povídá, že byla Sissi anorektička, zřejmě to bylo s jejím mateřským mlékem úplně jinak. Také se ví, že když někdo v císařské rodině onemocněl, starala se o něj vždycky Žofie. I v noci a i když šlo o nemoci nakažlivé. A tak si arcivévodkyně všichni na dvoře vážili. Navíc byla Žofie velice duchaplná a zachovávala si svůj půvab. Měla mnoho oddaných ctitelů, mezi které patřil například kancléř Metternich a švédský král Gustav IV. Adolf.

A teď trochu politiky. Od roku 1835 byl rakouským císařem Ferdinand I. Ten s „wasserkopf“. U nás si hodně šplhnul tím, že se roku 1836 nechal v Praze slavnostně korunovat českým králem.  Nemocného Ferdinanda sice oženili s nesmírně hodnou a krásnou Marií Annou Savojskou, která mu byla spíš pečovatelkou, než manželkou. Děti neměli.  Nakonec, císařem a králem byl Ferdinand jen oficiálně, prakticky za něj vládl kancléř Metternich. No a když bouchla revoluce v roce 1848, chytila chytrá Žofie příležitost za pačesy. Přemluvila manžela (moc práce jí to nedalo), aby se vzdal svých nároků na trůn ve prospěch Františka Josefa. A bylo to. Když Ferdinanda donutili k abdikaci, dostala rakouská říše nového sličného osmnáctiletého císaře. Nikdo tehdy ještě netušil, že onen mladíček bude vládnout šedesát osm let a že se u nás jednou dočká přezdívky „starej Procházka“.

A Žofie? Brzy zorganizovala svatbu svého milovaného korunovaného syna se svou vlastní neteří Alžbětou, dcerou sestry Ludoviky Vilemíny. Takže zase mezi bratrancem a sestřenicí v první linii. Ach jo, copak jim vážně nedocházelo, co dělají? A jestli Žofie Alžbětu-Sissi opravdu tak buzerovala, jak tvrdí krásná literatura, kinematografie a občas i historie, necháme na jindy. V každém případě to ale asi neměla jednoduché se snachou posedlou vlastnimi nádhernými vlasy a rekordně nízkým objemem pasu. S krasavicí, která se většinou živila jen krvavou šťávou z bifteků. S mladou matkou, co si do ložnice nechala nastěhovat bradla, na kterých pak  cvičila jak divá, až si z toho všeho uhnala tuberu.

Po smrti „Maxiho“, tedy mexického císaře Maxmiliána, kterého se Mexičané velice rádi zbavili popravou v Querétaru roku 1867, se arcivévodkyně Žofie stáhla do ústraní. Tak velmi ji smrt druhorozeného syna zasáhla. Občas zajela s manželem do Prahy nebo do Zákup, kde spokojeně žil abdikovaný švagr Ferdinand Dobrotivý. Prý se měli rádi.

V květnu roku 1872 usnula Žofie po návštěvě divadla v noci na balkóně a prochladla. Za několik dní zemřela ve Vídni na těžký zápal plic.

Matka mocného císaře, kterou historie možná tak trochu pomluvila...

Fakta: Žofie, matka Františka Josefa I. (G. Heller)