Život v odlišení - 5. část (Sefardové v křesťanství - pronásledování)

Už tisíce let žili ve střehu. Po staletí museli čelit pohrdání, nenávisti, i smrti. A tak si navždy osvojili  jedno velké umění. Přežít.    

Navazuje na: Život v odlišení - 4. část (Sefardové v islámu a v Čechách)

Židé, kteří uprchli z Córdobskeho kalifátu na sever ke křesťanům, si zpočátku dost pomohli. Hlavně proto, že je tam místní vládci potřebovali. Sefardové byli vzdělaní a - měli peníze. A tak se stoleté období od poloviny dvanáctého století označuje jako Druhý zlatý věk Sefardů. Židovské peníze totiž popohnaly rozkvět hospodářství a také pomáhaly vyhrávat reconquistu Pyrenejského poloostrova. Kousek po kousku. A k tomu všemu se ještě hebrejští přistěhovalci uplatnili jako kolonisté dosud neosídlených lokalit, čímž získali svobodu vyznání a určitou nezávislost. Hlavně v podnikání.

A tak se znovu nastartoval rozvoj židovské vědy, kultury a umění. Sefardští přistěhovalci si z muslimského jihu přivezli nesmírné znalosti a předávali je dál. I křesťanům. Především svými překlady odborných knih z arabštiny do kastilštiny nebo katalánštiny. A to zase mělo bezprostřední význam pro celou evropskou kulturu, jelikož se tehdy mezi Židy a španělskými křesťany odehrávala jistá - až ideální - spolupráce. Katoličtí duchovní totiž zmíněné překlady arabských knih zase převáděli do latiny a distribuovali je dál. Jenže tahle idylka dlouho nevydržela.

Když křesťané roku 1391 znovudobyli skoro celý polostrov, ještě nějakou dobu Židy potřebovali. Především tedy jejich finance, aby se mohli pohodlně usadit ve svých nových državách. A samozřejmě také jako kolonizátory do míst, kam se jim samým moc nechtělo. No, a i když měli sefardští Židé pořád jakás takás grantovaná práva, už začalo omezování a nařizování. Nejen co se týče oblékání, ale např. také výstavby nových synagog.

Nesmím ale zapomenout, že mnozí křesťané nebyli vůči Židům nepřátelští. Často docházelo ke smíšeným sňatkům a v mnoha místech Španělska žily komunity po dlouhou dobu v míru. A nutno také zmínit, že někteří Židé konvertovali ke křesťanství dobrovolně. Při křtu pak dostávali nejen nová jména, ale také příjmení. Mnohá z nich jsou dodnes velice častá. Například Pérez. To je takový náš Novák. Nebo Espinosa, Ferrer, Nadal, Gálvez, Duarte, García, Pardo nebo Sánchez. Každý dnešní Španěl taky ví, že pokud má někdo příjmení shodné se jménem města, je židovského původu. Mnoho Sefardů bylo totiž křtěno podle lokality, ze které pocházeli. Takže Toledo nebo Toledano, Córdoba, Gerona, Barcelona nebo Barceló, Gallego, Talavera, atd. A k tomu ještě pro doplnění - maurští konvertité zase často dostávali příjmení podle svého povolání, jako například Herrero (kovář) nebo Zapatero (švec).

Takže je jasné, že mnohé bohaté i vznešené rodiny měly v příbuzenstvu - nebo mezi svými předky - sefardity. Údajně dokonce i sám Ferdinand Aragonský.  Však už jeho pradědeček král Alfons VIII. prožil nádherných sedm let plných lásky s proslavenou Židovkou z Toleda. Dobře to ale nedopadlo, jak víme. Krásnou Fermosu/Ráchel nechala královna Leonor zamordovat údajně a hlavně proto, že se král pod vlivem hormonů přestal věnovat reconquistě.

A Sefardové se dokonce dostali i mezi pozdější svaté - tou vůbec nejslavnější je asi sv. Tererie od Ježíše (z Ávily), která také pocházela z konvertitů. Ale už z těch pozdějších, kteří k ní byli spíš přinuceni zoufalými okolnostmi. Nebo přímo násilím.

Co se týče povinného židovského oblékání ve Španělsku, je známo, že i tady nosili Židé povinný špičatý žlutý kolobouk, tzv. judenhut. Už v 11. století. Býval nejčastěji žlutý, ale také bílý nebo červený. Roku 1295 bylo všem Sefardům nařízeno nošení kápí a dlouhého pláště. Prý proto, aby byli co nejméně vidět a nepohoršovali tak okolí...

Podmínky židovského života ve Španělsku se stále zhoršovaly. A v roce 1348 přišlo něco opravdu strašného. Na celou Evropu vycenila zuby černá smrt a začala kosit a kosit…

Jak lidé masově umírali, začal se v zoufalství hledat viník. A stejně jako v jiných zemích, i ve Španělsku se našel velice brzy. Židé. Nechali zabít Ježíše Krista a teď přivolali mor - tak se tehdy přemýšlelo. A ještě ke všemu křesťané také registrovali, že Židů umírá daleko míň, jakoby se jim nákaza tak nějak vyhýbala. A jelikož lidé vůbec nevěděli, jak vlastně Židé žijí, nemohlo jim dojít, že se tak možná děje díky daleko vyspělejším hygienickým podmínkám, které měly u Hebrejců tisíciletou tradici. Navíc se do židovských uzavřených komunit dostávala nákaza daleko obtížněji.

A tak se masové antisemitské nálady přelily do mnoha po sobě jdoucích vln pogromů. Během nich bylo v průběhu následujících let zavražděno na padesát tisíc Židů. Tehdy Sefardy ovládl strach. Mnozí z nich ho řešili útěkem do tolerantnějších zemí (Portugalsko, Anglie, Sicílie) nebo konverzí, ke které byli přinuceni. A na tyhle praktiky byl největším expertem jeden dominikánský mnich. Jmenoval se Vicente Ferrer. A teď si všimněte příjmení: Ferrer. Samozřejmě - předci byli konvertité. Přesto, nebo možná právě proto,  jde o největšího antisemitu španělských dějin, jak uvádí španělská historie.  Pokud se o sv. Vincentovi Ferrerském (jak se mu říká u nás) chcete dozvědět něco víc, stačí si tady kliknout. Už jsem o něm psala v rámci svého seriálu o svatých. A kdybyste ho snad chtěli vidět aspoň kamenného, stačí zajít na Karlův most, kde ho máme na sousoší s českým sv. Prokopem…

Není tedy divu, že represe v rámci odívání přitvrdily. Od roku 1396 bylo Židům přikázáno nosit volnou svrchní suknici, která jim musela sahat až na zem. Na šaty si museli přišít žlutý znak, jehož barva se později změnila na červenou. Počátkem 15. století dokonce vyšlo královské nařízení, které Sefardům zakazovalo holení a stříhání vlasů, aby nevypadali jako křesťané.

A když pak byla roku 1478 zřízena inkvizice, už prakticky nebylo úniku. "Proslavený" Tomás Torquemada měl naprosto dokonalý systém, jak odhalit "falešné" konvertity...

Ale o něm a o vyhnání až zase příště...