Je fajn být u toho

Mám jeden sen. Že až zestárnu a nebudu se moct o sebe postarat, najdu si nový domov. Pro seniory. Hezký přívětivý dům, kde bude veselo, protože tam nikdo nebude smutný.

A že na tuhle pomoc ve stáří budu mít. Že si ji prostě zacvaknu ze svého důchodu.

Jenže - je to sen. Však to znáte taky. Když jste v limbu, všechno je možný. Načež se ráno vrátíte do reality nemocných a starých opuštěných lidí. Do reality sociálního zabezpečení, které padá na hubu a neví kudy kam, protože zákonodárci mu nezabezpečili ani prachy, ani příslušné paragrafy. Taky procitnete do "soutěže" zdravotních pojišťoven předhánějících se v tom, která dá lepší program pro děti. Možná proto, že mrňata jsou fotogenická, tudíž se líp vyjímají na billboardech. Když to vezmete kolem a kolem, pokakané a poblinkané miminko je pořád roztomilé. Senior v podobné situaci už méně. Nakonec i vzletná hesla na plakáty se v případě drobotiny líp vymýšlejí. Výsledek je pak takový voňavě heboučký...

Nemám nic proti dětem. Musime se jim věnovat a myslet na ně. Vzletně řečeno, jsou naší budoucností. Jenže - my máme i minulost. Své prababičky, dědečky a taky rodiče. Snažíme se o ně starat doma, ale často to už fakt nejde, protože musíme chodit do práce. Máme totiž taky svou vlastní budoucnost - všichni budeme jednou staří...

Naštěstí je dnes domů pro seniory daleko víc než kdysi. Jenže míst je furt žalostně málo. Ano, jsou i soukromá zařízení s veškerým pohodlím, ale na ta zas povětšinou nemáme. Takže si pomáháme, jak to jde, a výsledkem bývá zoufalství a smutek. Nejen naše...

A jsme zas u toho mého snu. Možná mi ho pomohou splnit některé nadace, které už jedou a dělají všechno proto, abychom se stáří nebáli. Chtěla bych jednou být "veselým seniorem" u paní Terezy Kostkové. A jsem ráda, že funguje "krása pomoci" paní Taťány Kuchařové. Takže - díky, dámy!

A co já? Seniorkou se zatím moc necítím, i když jí už de facto čerstvě jsem. Zatím mám to štěstí, že pomoc nepotřebuju a můžu pomáhat sama. Aspoň trošku. Umožnil mi to tenhle blog a noví přátelé, které jsem díky němu poznala. A tak se stalo, že jsem se na jednom z bloggerských potlachů setkala s Helou Skočovou, jejím Nadačním fondem Most sblížení, a taky projektem Most mezi námi. Loni v létě jsem poprvé četla své blogy ve Slunečnici. Seniorům. A nedávno jsme tam s kamarády blogery otvírali výstavu...

Díky, Helo, žes mi dala šanci něco udělat. Dost mě totiž trápilo, že furt jen tešu pantem a sama ani stéblo nepřeložím....

Když mám ten svůj sen...