Můj srpen - už Václavák 69

Srpen 68 jsem doma nezažila. Bylo mi čtrnáct a žili jsme s rodiči v Peru. Za necelý rok mě ale čekal "ten můj"... 

Když jsme se v dubnu 1969 vrátili do Prahy, začala jsem zase chodit do své školy. Pak jsem udělala závěrečné zkoušky z deváté třídy a taky ty na gymnázium. Jak bylo v naší rodině zvykem, přijali mě až na odvolání. Tak to tehdy chodilo, když nebyl ani jeden z rodičů ve straně...

Naši se vrátili do Peru před prázdninami. Beze mne, jelikož jsem už byla v nadlimitním věku. A tak dostala moje dvaadvacetiletá ségra další důvěru - dělat mi mámu, tátu a poručníka v jednom. Naše přísná babička stále provozovala supervizi z Holešovic. My měly k dispozici byt na Vinohradech, hned za Mírákem. Než naši odjeli, velmi vážně si s námi táta promluvil. Pamětliv faktu, ze se blíží první výročí okupace, nastínil krizový scénář: pokud se do něčeho zapleteme, nebude tu nikdo, kdo by nás tahal z průšvihu, event. nás hledal někde po okrscích VB,  či dokonce v base. Babička je sice rázná, ale na tohle by byla krátká. A tak jsme rukoudáním slíbily, že se nezapleteme...

Prázdniny jsme si užívaly se vším všudy. S babičkou a naším "srpnovým" Kryštofem na chatě, pak u kamarádky na chalupě v Dolním Prysku v severních Čechách. Dojely jsme tam s Ivanou - a s Kryštofem v tašce - stopem. Tento způsob cestování byl tehdy velice módní. Tátu naštěstí nenapadlo vyžádat si slib i v tomto duchu... 

Asi tak v polovině srpna jsme se vrátily do Prahy, protože Ivana už brigádně pracovala v Lidové Demokracii. To tehdy byly prestižní podpultové noviny a ségra byla moc pyšná, že ji tam vzali. Navic tam měla - na studentku - docela slušný plat. A ještě k tomu všemu jí to na Fakultě žurnalistiky uznali jako praxi. Když bylo volno, žily jsme hlavně kulturně. Převládalo kino - jednou jsme dokonce zvládly tři filmy za den. Tehdy frčely francouzské komedie. A tak se stalo, že na Blázna z laboratoře 4  jsme měly lístky týden dopředu. Takový o ně byl švic. Byly na 19. srpna na půl šestou.

Onen den jsme z ulice Wilhelma Piecka (dnes Korunní) šly do kina Letka na Václaváku pěšky. Nic jsme netušily. Když jsme Žitnou scházely dolů směrem ke Krakovské ulici, slyšely jsme pískot a zdálo se nám, že naším směrem jde poměrně dost lidí. Pochopily jsme až v Krakovské u Václaváku. Ulice byla "zatažená" policajty. Prodraly jsme se menším davem až k nim, děsně mladistvě a spravedlivě rozhořčené takovým bezprávím. Co to jako je, nepouštět na Václavák? Viděly jsme, že kolem koně a na chodnících stojí spousta lidí. Většina z nich pískala. Jinak se nic nedělo. Všude policajti, milicionáři, policejní auta a dokonce i pár obrněných. To nas vytočilo ještě vic. Chtěly jsme projít. Orgáni nás nepustili a začali nás lustrovat ve smyslu, co tam jako chceme dělat. Naprosto rozzuřená Ivana na ně zasyčela s pohledem kobry těsně před uštknutím: Jdeme do kina, kdybyste dovolili. A koukejte nás okamžitě pustit!  Musely jsme ukázat lístky. Pak nám dovolili projít. Podobně pustili i další lidi. Vytočené na nejvyšší míru jsme se dostaly do kina. Ivana si potom strašně vyčítala, že selhala jako můj ochránce. Že tak špatně vyhodnotila situaci ... že jsme se v té Krakovské měly otočit na podpatku a jít zpátky domů...kino nekino...

Film jsme celý prochechtaly a dokonale jsme zapomněly na pískající Václavák. Byly jsme madý a blbý... Když jsme po představení vycházely z kina ven pasáží, najednou se proud lidí zastavil. Byly jsme až vzadu. Myslela jsem, že prší a že jak se otvírají deštníky, brzdí se to. Navíc jsem slyšela nějaký divný rachot. Všechny tyhle myšlenkové pochody  se odehrávaly strašně rychle. No a do toho někdo začal křičet "plyn....plyn...!" A  tu ránu se to v podchodu začalo mlít a dav nás začal tlačit zpátky. Nastala šílená panika. Ivana zařvala, že okamžitě musíme ven. Chytly jsme se za ruce a tlačily se proti davu. Podobný nápad naštěstí dostali i další, tak se trochu otevřela cesta a my se propletly ven. Pořád jsme se pevně držely a ségra připomínala buldozér. Venku to bylo strašný. Všude slzný plyn, řev, lítaly dlažební kostky a policajti a milicionáři mlátili lidi hlava nehlava. Přes oblaka plynu bylo blbě vidět. Za chvili jsme skoro neviděly vůbec, protože jsme slzňák koupily z první ruky. Teklo nám z nosu i očí. Adrenalin ale dokonale fungoval. Zdrháme! zavelela Ivana a vlekla mě směrem k Mezibranské. Kousek od nás policajt praštil holku pendrekem přes hlavu a ta se skácela. Nějaký kluk vedle mně zařval: Co jí mlátíte, vždyť jste jak zvířata! A už jí měl taky. Tentýž policajt ho vzal přes ledviny. Ač se všechno odehrávalo v děsné rychlosti, dopodrobna si to pamatuju. Od té doby taky vím, jak vypadá "zrůzněný" obličej. Měl ho ten policajt. Vždycky, když si na to vzpomenu, vidím ho. Já bych toho hajzla snad i dnes poznala.... Když se zasažený kluk kácel, podkopl mi nohy a já šla k zemi. Jak mě  Ivana držela v podpaží a byly jsme k sobě přimknuté, vytáhla mě zpátky na nohy takovou silou, že jsem pak měla týden ruku skoro černou. A taky jsem až doma zjistila, ze mi ten chudák kluk úplně zničil nové boty. Kompletně mi sešlápl kůži na podpatku...

V tu chvíli jsme viděly, že kolem Muzea je všechno obklíčené a že Mezibranskou neprojdeme. Stihla jsem zahlédnout, jak cizinci do hotelu Jalta zatahuji zkrvavené raněné. Najížděla vodní děla. Zkusíme to kolem Hlaváku, zavelela Ivana. Viděly jsme, že nahoře na podestě Muzea je spousta lidí a že už je kropí vodním dělem. Později se vyprávělo, že jak  tam na ně policajti házeli slzné granáty, lidé je chytali a vraceli jim je dolů plnou silou. Úspěšně.

Když jsme doběhly nahoru, zřejmě v souvislosti s bojem o Muzeum, roztrhl se řetěz policajtů, a nám a spoustě dalších lidí se podařilo dostat na Vinohradskou. Zdrhaly jsme až do Italské. Tam jsme se obě nahlas rozbrečely a dávily slzný plyn. Kolemjdoucí nabízeli pomoc a neznalí se dožadovali informací. Nikdy nezapomenu na ten všeobecný vztek a bezmoc. To už nebyli Rusové, kdo masakroval lidi na Václaváku. To byli Česi, Slováci i Moraváci....

Domů jsme se dostaly sice v pořádku, ale oči jsme si léčily ještě týden. Dokonce i Kryštofovi. Protesty se totiž rozhořely a z Václaváku se dostaly až na Vinohrady. Připomínám, že 21. srpna na Tylově náměstí zastřelil dosud neznámý (!) milicionář čtrnáctiletého chlapce. Jenom stál u stánku s květinami pozoroval dění. Já jen doufám, že jeho vraha už dávno čerti smažej v pekle. Nebo budou. Jiné spravedlnosti se už nedočkáme...

Byly jsme s Ivanou natolik vydešené, ze jsme skoro týden nevystrčily nos z bytu. Od plynu jsme si ale nepomohly, protože když se protesty dostaly až na Mírák, slzný plyn byl naprosto všudypřítomný. Na našem domě hned na rohu za kostelem sv. Ludmily bylo lešení a policajti naházeli slzné granáty i tam. Plyn se natáhl do dřeva a nebylo úniku. Ani pro kocoura....

Tak to by byly mé srpnové vzpomínky. Padesátileté i o rok mladší. Nebojte, nehodlám nastavovat závěrečné zrcadlo. Myslím, že stačí pouhé konstatování, že bych něco podobného nerada prožila znova...