Ta mu teda dávala...

První česká královna z habsburského rodu na českém trůně. Jak to tak vypadá, nedala svému ubohému manželovi ani chvíli pokoj.

Umanutá Guta. Narodila se ještě jako dcera hraběcí, ale za dva roky už byla princezna. Její tatínek byl totiž zvolen římským králem a rázem z něj byl Rudolf I. Habsburský. Maminka Gertruda z Hohenbergu jí už porodila osm sourozenců. Guta přišla do rodiny jako devátá.

Svými dětmi začal otec Rudolf šachovat už v útlém věku. Hlavně dcery byly dobrý artikl. A právě Gutu už jako tříleté mrně zaslíbil do dynastie Kapetovců. Vnukovi sicilského, jeruzalémského a neapolského krále Karla I. z Anjou, Karlu Martelovi. Jenže za tři roky poté uzaviral Rudolf Habsburský ve Vídni mírovou smlouvu s velemocným českým králem Přemyslem Otakarem II. a potřeboval ji nějak posichrovat. Panovníci se rozhádali právě kvůli trůnu římského krále. Pročež byli Kapetovci odsunuti a Guta byla zasnoubena s malým českým následníkem Václavem, budoucím vězněm na Bezdězu. Zároveň její bratr pojmenovaný po tatínkovi utvořil dvojici s Václavovou sestrou Anežkou. Tehdy ještě malý Rudolf netušil, že si ve dvaceti letech pojede do Prahy pro smrt. Zemřel totiž náhle a trochu záhadně během návštěvy svého českého královského švagra...

Jenže teď jsme ještě v roce 1278. Bitva na Moravském poli. Politická i osobní katastrofa Přemysla Otakara II. A průšvih pro české království. Jak vidno, mírová smlouva z roku 1276 dlouho nevydržela. Rudolf I. Habsburský se konečně zbavil svého největšího politického soka. A to doslova, jelikož jak je známo, Přemysl Otakar II. ve zmíněné bitvě padl.

Obě zasnoubení ale zůstala platná. K formálnímu dětskému sňatku došlo roku 1279 v Jihlavě. Načež Václav putoval na Bezděz a poté do Braniborska jako rukojmí. V Čechách byl chaos a taky Braniboři. Václav se mohl do Prahy vrátit až ve dvanácti letech. Už tehdy byl uzlíček nervů. Léta věznění se na něm podepsala zdravotně i psychicky. Všichni známe jeho proslavenou fobii z bouřky, ale mimo ni zřejmě trpěl křivicí a měl tuberkulózu. 

Vlády se Václav ujal pod taktovkou partnera své matky Kunhuty, Záviše z Falkenštejna. A měl ho rád, protože mu pomáhal a taky dobře mu radil.

K domluvené svatbě Guty a Václava došlo počátkem roku 1285 v Chebu, kdy ženichovi a nevěstě bylo kolem čtrnácti let. Nevěsta dostala jako věno „vévodství Rakouské od hranic moravských až k hranicím dunajským“ a Chebsko, o které Přemysl Otakar II. přišel v rámci vídeňských mírových smluv. Nutno ovšem podotknout, že Václav se těchto území nikdy nedočkal. Následovala slavnostní svatební noc (!bylo jim čtrnáct!), po které odvezl Rudolf svou dceru nazpět do Německa. Záminkou bylo "hříšné" prostředí pražského královského dvora, tedy soužití na hromádce Václavovy matkyKunhuty se Závišem z Falkenštejna. Pravý důvod ale byl politický. Rudolf II. Habsburský nechtěl, aby se v Čechách narodil legitimní přemyslovský dědic. 

Až když v roce 1287 ohlásil Vaclav korunovaci, k níž stejně nedošlo, přijela Guta do Prahy. Ač byla mladičká, rázně se chopila řízení pražského královského dvora. Kunhuta už byla po smrti, takže měla Guta volné pole. Podle zbraslavského kronikáře šlo o ženu půvabnou, vznešenou a především nesmírně cudnou a ctnostnou. Zřejmě ale také velice panovačnou, důslednou a rafinovanou. Už z domova přijela naočkovaná proti chytrému, schopnému a tedy "nebezpečnému" Závišovi z Falkenštejna. Takže nedala pokoj, dokud ho Václav nenechal popravit pověstným plknem před Hlubokou (1290). Svého značně neurotického a věcně postonavajícího manžela, který ve volných chvílích psal milostnou poezii hodnou největších minnesengerů, držela v šachu postelí. Říká se to. Trošku o tom vypovídá fakt, že mu během desetiletého manželství povila deset dětí: Přemysla Otakara, Václava, Anežku, Annu, Elišku, Gutu, Jana, dalšího Jana,  Markétu a zase Gutu. Některá jména se opakovala, protože většina dětí brzy zemřela. Dospělosti se dožilo jen pět - Václav (pozdější III.), Anežka, Anna, Eliška a Markéta. Z Anny a Elišky se v budoucnosti staly české královny. A z Elišky Přemyslovny ještě k tomu matka Karla IV.

Guta navždy zůstala Habsburkovnou. A v tom smyslu působila i na manžela. Utínala hroty jeho mocenského vyskakování proti svému bratrovi Albrechtovi a podporovala Vaclavovy zájmy vmontovat se do Polska. Ale působila i pozitivně. Velmi pozvedla úroveň pražského královského dvora. Navázala tak na svou dávnou předchůdkyni Kunhutu Štaufskou. Umění jen kvetlo a královský pár sponzoroval básníky, iluminátory a podporoval minnesengery i rukopisce. Praha se zase na nějakou dobu stala významným kulturním centrem.

K léta plánované korunovaci na českého krále a královnu došlo až roku 1297. Velkolepé slavnosti se Guta zúčastnila těsně po porodu stejnojmenné dcery. A nebyla na tom dobře. Klempírovala už od devátého porodu a desátý jí nepřidal. Navíc zdlouhavá slavnost a veškeré ceremonie ji úplně vyčerpaly. Byla ještě v šestinedělí. 

Guta zemřela dva týdny po své korunovaci - 18. června roku 1297. Bylo jí pouhých dvacet šest let. Krátký život ambiciozní české královny...